Články

přeposlat článek tisknout
EKTOMORF, STUCK MOJO, VENGINCE, TENSIDE

EKTOMORF, STUCK MOJO, VENGINCE, TENSIDE

  • kdy: 2.3.2008
  • kde: Praha, Rock Café

Dá se říci, že koncerty doslova napěchovaný březen mohli odstartovat třeba Stuck Mojo se svou dvojitou zastávkou v naší republice – 02/03 v Praze a o den později v Ostravě. Vystoupení v hlavním městě jsem si po nezdaru tři roky nazpět nehodlal nechat ujít, což však na druhou stranu přineslo povinnost stvořit jakési malé ohlédnutí.
Už při procházení kočující sestavy jsem se podivil, co mohlo dostat dohromady tak odlišné skupiny jako Ektomorf a Stuck Mojo, i když, najdou se samozřejmě ještě svéráznější spojení. Tito se alespoň skoro rovným dílem dělili o hlavní hrací čas. Pro tento večer (a předpokládám i v Ostravě) jako poslední zahráli Ektomorf. Interesantní podívanou skýtaly i útroby klubu, kde se to zpočátku hemžilo mixem mladých a starších hácéčkářů s omladinou na různých stupních vizuální transformace, jednoznačně vycházející z pohřebních amazonských kořenů.
Vyváženého prolnutí obou skupin mohlo být docíleno zhruba někdy během 50-ti minutovky Stuck Mojo. Ale jaká to necelá hodina byla! Bubeník

report_463_px2

Steve "Nailz" Underwood vypadá, jako by právě absolvoval koncentrák, takže je až s podivem, kde se v něm bere energie, kterou dává do své bubenické show (vpravdě ektomorf). Přitom hraje všechno neuvěřitelně přesně a rychle, ne-li kolikrát rychleji než na desce (Metal is Dead). Lord Nelson, po Steveovi služebně druhý nejmladší člen, to měl při přebírání partů po Bonzovi podstatně těžší a škoda tradičně lichého Rock Café zvuku (už se mi na něj nechce neustále nadávat), kvůli kterému se mu nedalo lépe rozumět (2 Minutes of Death, Open Season), vyjma několika prvních řad, které měli možnost nejen vše poslouchat z první ruky, ale mohli se s Nelsonem podělit i o své vokální umění. Poslední mohykán a strůjce kovových raperů Rich Ward, ač lehce handicapován s ortézou na koleni, riffoval, zpíval a skákal seč to dalo, čímž značně omezoval prostor pro rozběh příležitostných stagediverů (Throw the Switch, Southern Pride, Rising). Z opačné strany hopsající zvukový monolit vydařeně doplňovalo duo Sean Delson/Mike Martin a věřím, že kdyby Mojo hráli poslední, ještě by jednu skladbu přidali. Ovace nebraly konce a blažený úsměv Riche nezmizel dlouho po odložení kytary a předlouhého osobního loučení s přítomnými (Not Promised Tomorrow).
Ektomorf se musí uznat jedno – jsou to profesionálové. Ať již se vezme příkladná cesta za vizí vydělávání peněz muzikou (asi) a s tím související přesun působiště z Maďarska do Holandska, tak i pódiová prezentace, kdy se ani přes problémy s bicími a kytarou nenechali vyvést z míry a začali

report_463_px1

tlačit svou agresivní káru do publika od prvních úderů do nástrojů (Outcast). Na pomyslném vozíku se sice natřásají a promíchávají thrash metal a hard core v novodoběji pojatém provedení, ale základ je stále cítit inspirací Maxem Cavalerou a jeho bývalé i současné družiny. A že je možné z mála vytěžit maximum, se opět potvrdilo spoustou došedší mládeže, která v Ektomorf neviděla trendově novodobou mlátičku, ale progresivně se vyvíjející skupinu se spoustou zajímavých skladeb. Z mé strany jsem chlapcům okolo Zoltána Farkase vystavil stopku asi po pěti skladbách.
Ještě krátce k prvním dvěma skupinám – otevírající Tenside z Německa lze krátce popsat jako mladší Ektomorf, ale nebylo by to vůči nim

report_463_px3

spravedlivé, jelikož jejich tři šmírující oči jsou upřeny jednak do Brazílie, druhak do Ameriky (Arrested, Here We Are, Reality), ale poslední rejdí někde mezi švédským melodickým metalem a death metalem. Zkuste na MySpace okoštovat třeba More a Punished in Hell.
Na závěr jsem si záměrně ponechal kalifornské Vengince a tvrzení, že 50% dojmu z živého vystoupení udělá kvalitní bubeník. Již jsem zde chválil Stevea, ale mladík skrývající se za přezdívkou Flatline si pro tenhle večer odnesl korunku technického krále. I když se, jako tradičně u předkapely, nedaly už dva metry od pódia rozeznat dva nástroje od sebe (a to zde byly ještě klávesy!), bylo se velmi na co koukat. Rychlé nohy (ty průšlapy v The Panic Sequence!) a ještě rychlejší ruce neustále vířící nad sadou přechodů a plechů (sympatická výbava, rovněž svědčící o ambicích muzikanta) na sebe neustále upozorňovaly a zdůrazňovaly, že kdo jimi vláde, o muzice opravdu přemýšlí. Opět bych doporučil projet si stránky kapely – trochu netradiční míchanice nasekaného a pěkně sekajícího metalu, nervních a nervujících kytar, hysterického, nařvaného zpěvu, vše podbarvené syntezátory, postavené na hodně, hodně dobrých bicích.
Takže jářku tak, povedlo se, staré páky nezklamaly, mladé neurazily, neznámé překvapily a Rock Café zůstalo Rock Cafém. Pokud někdo ví, jak bylo v Ostravě, ať se podělí.

report_463_px4

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze