Články

přeposlat článek tisknout
DEAD LETTER CIRCUS, VOLA, ARCH ECHO, SIAMESE, RENDEZVOUS POINT, DAZE OF JUNE

DEAD LETTER CIRCUS, VOLA, ARCH ECHO, SIAMESE, RENDEZVOUS POINT, DAZE OF JUNE

  • kdy: 18. září 2019
  • kde: Praha, Futurum

Organizace, kapely, zvuk a skvělé sety Rendezvous Point, Arch Echo a Voly. Velmi vydařená akce!

Komu se nechtělo jet až do německého Kolína na třídenní festival Euroblast, něco podobného, byť v menším podání, ho čekalo o deset dnů dříve v Praze. Ano, ve stověžaté se v jeden den spojila dvě turné podobně laděných kapel a dohromady vytvořily festiválek muziky, která pod zobecňující předponou prog v sobě zahrnuje rytmicky složitější písně, hráčskou vyspělost, melodický vokál i hodně emocí.

DAZE OF JUNEBohužel, můj vlak má nemilosrdné půlhodinové zpoždění, kvůli čemuž nestíhám první kapelu v pořadí – dánské DAZE OF JUNE. Vydali zatím jednu desku Heart of Silver, na níž se prezentují metalcorem, kterému nechybí čitelné melodie ani důraz na houpavé pasáže. Ze středečního večera byli v porovnání s ostatními spíš tou tvrdší partou a mohli slušně rozehřát ještě poněkud prořídlé publikum.

bizzaro: A i rozehřáli. Strukturálně jednoduché písně, v nichž je primární tah na branku a melodie, které stojí docela na neochvějně posazeném vokálu, groovech a nějakých těch samplech. DAZE OF JUNE s tímhle metalcorem určitě díru do světa neudělají, ne snad proto, že by u nich bylo cokoli špatně, ale protože takových kapel po světě prostě chodí plno. Ale na druhou stranu jejich muzika je poctivá, zní upřímně, má dostatečnou energii, stojí na pevných základech a zpěvák má jistý projev i hlasové kvality, takže v případě dobrého managementu a nějakého toho štěstí si myslím, že bez naděje úplně nejsou. Však u nich doma v Dánsku už pěkně stoupají. A troufám si říct, že středečního večera nějakého toho fanouška také nalezli. Za mě dobré, příjemné, neošizené.

RENDEZVOUS POINTRENDEZVOUS POINTPřiznám se, že jsem chtěl vidět hlavně norské RENDEZVOUS POINT. Stíhám to na sekundu přesně, vcházím do Futura a kvintet spouští Digital Waste. V podstatě ihned mě kapela zhypnotizuje svou čarokrásnou melodikou notně podobnou Leprous. A ten zvuk! Slyšet je úplně všechno na jedničku, trpasličí kytarista kouzlící parádní sóla i jeho instrumentální koketerie s vedle stojícím klávesákem, jehož nástroj hrál po převážnou dobu „první housle“. Z letošní desky Universal Chaos to díky její vyspělosti vůbec není poznat, ale až když vidím Rendezvous Point na pódiu, tak si uvědomuju, jak mladičký soubor to je. Průměrný věk všech zúčastněných odhaduji tak na 25 let, přesto to kapele hraje a vyniká ve všech směrech. Zpěvák Geirmund Hansen je prostě fenomenální, ve Futuru zvládá vše naprosto bez chybičky stejně jako z desky, falzety, vypjaté výšky, prostě všechno. Rendezvous Point během půlhodinky hráli hlavně z druhého alba Universal Chaos, kde dominují hypnotické, pomalu se rozvíjející riffy a zasmušilá atmosféra. Tady nejde o sázení jednoho riffu za druhým, naopak, kapela v každém svém nápadu ladí sebemenší nuanci a aranži. Nemůžu opomenout sličnou blonďatou basistku Gunn-Hilde Erstad s namakanou figurou a skvělého bicmena Baarda Kolstada. Ten je v Leprous přece jen rytmicky o dost svázanější a tady má více prostoru, což je slyšet hlavně v plochách, které může vyplňovat výživnými breaky a sólíčky. Rendezvous Point = okamžitá trefa do černého. Playlist: Digital Waste, Apollo, Pressure, Wasteland, Universal Chaos, Mirrors.

DW: Druzí Dánové v seznamu – kluci ze SIAMESE si to přihasili v plné sestavě a s pořádnou dávkou něčeho, co by se asi nejvýstižněji dalo označit za r&b rock/metal. Post-hardcore kytarové kudrliny s divokými popovými rytmy, sympaťák Mirza za mikrofonem a hodně odlehčená atmosféra, svádějící nejen k poslechu, ale i tanci. Hojně se hrálo z letošního alba Super Human, které kluci přijeli promovat, takže skladby jako singly B.A.N.A.N.A.S nebo Ocean Bed byly očekávané. Nezazněl sice super vypečený cover Party Monster od The Weeknd (ten mě spolehlivě pobaví vždy), ale dostali jsme i pár skladeb ze starších alb – ze skvělého Shameless to byla Soul & Chemicals, Cities nebo singlovku Tunnelvision. Mrzelo mě snad jen to, že Siamese dostali pouhých 30 minut prostoru, hitovek totiž mají na rozdávání. I tak bylo jasno, že hodně návštěvníků vůbec nechápalo, co se na pódiu odehrává a upřímně, vůbec jsem se tomu nedivil.

ARCH ECHOARCH ECHOARCH ECHO slibovali z celého večera největší hudební orgie, které při prvním úderu do nástrojů beze zbytku naplnili. Představte si srážku Animals As Leaders a nejvyhrocenějších momentů starších Dream Theater s Jordanem Rudessem na perníku. Totální instrumentální anihilace, navíc na prknech opět vládlo mládí a třeba hlavní kytarista Adam Rafowitz neměl na bradě snad ani fousek. Byť je muzika komplikovaná a neposedná až běda, bubeník Richie Martinez ji údernou hrou a rovnějšími rytmy srovnává do latě. Možná, že je až škoda, že muziku kluci tlačí příliš do djentového mustru, který jim musí být (při jejich virtuozitě) logicky těsný, ale co není teď, může být v budoucnu. Ano, najdou se pasáže, kdy mi červík hlodá a říká cosi o tom, že jde o přehrávání stupnic na dané téma a tón, ale ta suverénnost provedení, smršť zvratů (třeba jak si mezi sebou povídají a v sólech si odpovídají Rafowitz s klávesákem Joeym Izzem) pochyby smetou ze stolu jako vichřice Eberhardt. Jak jsem už nastínil, z celého ansámblu dominoval hlavně rychloprstý kytarista Rafowitz a klávesák s šátkem na čele a brýlemi Izzo. Musím říct, že půlhodina u Arch Echo bohatě stačila, protože to bylo po celou dobu na MAX.

VOLAVOLATřetí Dánové večera? VOLA! Nejen pro mě hlavní důvod, proč jsem do Futura zavítal. Sál se velmi zaplnil a bylo jasné, na koho většina posluchačů dorazila. Jak vyzní mix zmeshuggovaného math metalu se zasněným synthpopem let osmdesátých? Výborně. V úvodu to tak jednoznačné nebylo, kvartet jako první song zařazuje Katatonií inspirovanou Still, v níž ještě trochu haproval zvukový mix nástrojů. Při druhé hitovce Smartfriend se ale vše srovnává a začíná téměř hodinu trvající jízda, při níž kapela provětrá oba dva své dosavadní počiny. Frontman Asger Mygind působí sympaticky, cítím u něj mírnou snahu stylizovat se do role lídra Opeth Mikaela Åkerfeldta, nicméně Asger si nepotrpěl na žádné dlouhé proslovy a band bez velkého otálení sázel do publika jednu skladbu za druhou. Loňskou desku Applause of a Distant Crowd přehráli hoši prakticky celou – dostalo se na rádiovou Ghosts, ale (pro mě překvapivě) i na křehkou posmutnělou baladu Vertigo s vybrnkávaným ústředním motivem. Asgerův zastřený vokál byl OK, trochu jsem bál, jestli všechny své party odezpívá, ale očividně mu hlasová zátěž na turné nečiní problémy a všechno odzpíval čistě a bez falešných not, byť se někdy jeho vokál v celé zvukové mase ztrácel. Naopak více jeho barva vynikla v klidnějších pasážích bez zboosterované kytary (například v pohodové Ruby Pool), ale je škoda, že doplňující vokál basáka prakticky nebyl slyšet po celou dobu vystoupení. Songy z debutu i druhého alba se skvěle doplňují, po nářezové věci většinou přichází na řadu uklidnění a tak to celé jede až do finále. Nadšení posluchačů se mezitím neustále stupňuje, všichni skupině zobou z ruky a refrén poslední Stray the Skies zpívají skoro všichni. Kapela je za aplaus ráda, publiku se po koncertě pokloní a u merche pak s fanoušky vesele toká. Sympatické vystoupení skvělé kapely, která snad neřekla ještě poslední slovo… Playlist: Still, Smartfriend, Ghosts, The Same War, Starburn, Black Box, Alien Shivers, Vertigo, Ruby Pool, Whaler, Your Mind is a Helpless Dreamer, Applause of a Distant Crowd, Gutter Moon, Stray the Skies.

DEAD LETTER CIRCUSDEAD LETTER CIRCUSSlužebně nejstarší Australané DEAD LETTER CIRCUS to po takové smažbě neměli vůbec jednoduché a bylo mi jich až trochu líto. Dav pod pódiem totiž po koncertě Voly značně prořídl a dostat ho opět do varu byl pro pětici muzikantů těžký úkol. Potíž byla taky v tom, že Dead Letter Circus byli po zvukové stránce možná nejslabším souborem a ve Futuru jejich melodický alternativní rock moc nevyzněl, což se projevilo i na vlažnější odezvě. Dalším problém bych viděl i v tom, že skladby Australanů si jsou podobné jako vejce vejci a po několika kusech to už začíná splývat. Nenáročné, přímočaré skladby mi evokovaly U2 v tvrdším kabátě (případně Dredg či starší Karnivool), dominují melodické éterické vybrnkávačky a snaha o procítěné vokální „mňoukání“. I když… Pěvec Kim Benzie mi nepřišel příliš ve formě a jeho vokál nebyl příliš slyšet, neb výšky nedotahoval. Dal jsem tedy jen pár písní a pak jsem musel zmizet na poslední vlak.

DEAD LETTER CIRCUSCelou akci musím označit za velmi vydařenou. Pochválit musím zejména organizaci, kapely se střídaly jako na drátku, nikde nic nevázlo, kapely si byly vědomy kratších časů, takže to do diváků sypaly bez větších proslovů. Až to na mě působilo, že jsem se ocitl na takovém menším hudebním festivalu. Když k tomu připočtu povedený zvuk podtrhující skvělé sety Rendevous Point, Arch Echo a Voly, jsem rád, že tahle sestava do Prahy zavítala. Možná jen mohlo dorazit více lidí…

Fotky: bizzaro

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze