CTM 13: The Golden Age

report

Má smysl vydávat report rok po dané události? V tomto případě, vzhledem k výjimečnosti a kvalitě akce, ano.

Do Berlína vyrážím v úterý 26.1. nepříjemně brzy ráno. Jedu víceméně naslepo, z touhy po dobrodružství a lásky ke Current 93. Ehm. Za pár hodin už nechápu proti sobě svědčící směrovky na metro, obdivuji vagóny bez reklam a žasnu nad celkovou punkovostí našeho hostelu. Po seznámení s ubytováním, vyplněném převážně čtením irské perly Flanna O’Briena a jeho absurdity o kolech, policistech a bláznech The Third Policeman, vyrážíme do města nejdřív vyměnit lístky. To se odehrává v jakémsi centru vzhledově mezi školou a kostelem s chodbami plnými graffiti. Mimo infocentrum CTM se tu nachází výstava s jasnou atrakcí Vinyl Rallye: cca padesát metrů dlouhá dráha plná stoupání a zatáček, po které chaoticky poletují autíčka na ovládání. Radost z ježdění ještě zvedá noise: dráha je vydlážděná vinyly, autíčko má jehlu a řidič dostává dávky hluku z čehokoli, po čem projede. Po chvíli obdivování této perly moderního umění konečně mířím za hudbou, do HAU1 na Myrninerest.

Myrninerest & Terre ThaemlitzPod neznámým názvem se skrývají legendární Current 93. Tibet už měl asi dost přehrávání průřezu pětadvaceti lety tvorby, takže se loni dal dohromady s kytaristou Jamesem Blackshawem a vypustili do světa album Jhonn, Uttered Babylon. Zatímco X-TG vzpomínají na Petera Christophersona, Myrninerest připomíná Jhonna Balance, druhou (respektive první) hlavní postavu Coil. Decentní kombinace sakrálně znějící akustické kytary a Tibetova nezaměnitelného projevu na hranici deklamace a zpěvu funguje z desky výborně. Ovšem nebyl by to Tibet, kdyby se spokojil s málem, takže dvojici doprovází ještě elektrická kytara (Andrew Liles - Current 93, Nurse With Wound), klavír, housle a „an utter hallucinatory film by Davide Pepe“.

HAU1 (Hebbel am Ufer) je divadlo. S pohodlnými sedačkami. Nic tedy nebrání vrcholnému požitku ze zpívajícího Tibeta. Myrninerest jednoduše přehrávají album a je to úžasné. Aby ne: pokud vidí člověk, pro kterého jsou dvěma nejdůležitějšími kapelami Coil a Current 93, na plátně obrovskou fotku Balance, o kterém mu na pódiu pod ní zpívá Tibet, běhá mu po zádech husí kůže a v krku má knedlík. Tibet má přes svou ošklivost obrovské charisma a během koncertu čím dál víc popotahuje, až si nakonec otírá slzy. Dost možná bych na tom byl podobně, nebýt kapely. Blackshaw střídající kytaru a harmonium je perfektní. Liles svými ambientními plochami příjemně zahušťuje zvuk. Klavír rovněž dodává zvuku mohutnost a v některých pasážích se velice zajímavě prolíná s kytarou. Ovšem housle to místy dost srážejí, zatloukají kytaru a celek posouvají blíž patosu: příliš očividná krása. Většinou to sice funguje, ale v dokonalosti bolí i malá vada. Na závěr přidávají Myrninerest Journey to Avebury, soundtrack k filmu Dereka Jarmana, tedy logicky abstraktnější skladbu, na jejímž konci přidává Tibet mrazivou deklamaci „Why can’t we all just walk away?“ z časů All the Pretty Little Horsies. Mimochodem, utter hallucinatory film bylo jen několik fotek, přes které sněžilo a praskalo.

S trochou nadsázky: Myrninerest byli jedním ze dvou mě známých interpretů na festivalu: druhým jsou Sunn O))), kteří festival v neděli uzavírají. Zbytek znamená ponor do mlžného neznáma. Mířím do Berghainu na Emptyset a Diamond Version, ovšem mířím poněkud nepřesně, protože mám mlhavo i v informacích o rozmístění klubů. Po hodinové procházce zjišťuji, že je plno, takže jdu spát. Emptyset prý byli skvělí.
 
Ve středu vstávám někdy v poledne, od pěti běží program v HAU2, na výlet do města není čas, čtu si O’Briena. Večer otvírá Terre Thaemlitz s audiovizuálním projektem Soullessness: více či méně hlukové plochy doprovázejí čtyři filmy o reprosoustavách latinskoamerických řádových sester, křesťanském pojetí transsexuality a o omezeních cestování v Japonsku a na Filipínách. Bohužel pro nás, kteří jsme zapomněli i ty základy němčiny ze střední, jsou veškeré texty v místním jazyce, takže se významů dobíráme dost obtížně. Vypadá to na úvahy transsexuála (dost mě překvapilo, že ta vcelku pohledná slečna měla vousy), který kvůli přístupu církve k problému ztratil víru, podané velice přímočaře. Některé momenty jsou hodně přehnané: socha Marie ve falickém pouzdru s klitorickou kápí a rukama sepnutýma do tvaru vulvy.

Po setu následuje diskuze, na kterou se jdu podívat s nadějí, že mi objasní obsah prvních čtyř Cantos. Bohužel se mluví jen o více než třicetihodinové minimalistické skladbě, kterou bude vystoupení pokračovat, a především, diskutér Max Dax je naprosto neschopný dát dohromady souvislou větu, odkazuje na vlastní osobu a časopis a po patnácti minutách mě vyhání. Po hospodské pauze se vracím na Canto V. HAU2 je skvělý prostor, velikostí připomíná Archu, ale je mnohem uvolněnější, místo tvrdých židlí tu jsou polštáře. Na nich se válí spousta lidí, sál je úplně plný. Thaemlitz hraje úplně jednoduše, jednou rukou středy na klavír, třeba jen akord za deset vteřin. Pomalé rozjímání. Pod čarou, fascinuje mě, že se sál okamžitě nevyprázdnil. A vlastně i to, že se vůbec naplnil.

Po chvilce se však zvedám a vyrážím do Berghainu na poněkud odlišného minimalistu Marka Fella. Berghain je další ze skvělých prostor CTM festu, bývalá elektrárna, ve které je výborně skloubená původní atmosféra s pohodlím. Dnes se hraje jen na hlavní stage v obrovské centrální hale, respektive v jejím prvním poschodí, nad otevřeným prostorem rámovaným masivními betonovými sloupy a pod visutou železnou lávkou u stropu. Po jakési generické elektronice přichází Mark Fell. Respektive jeho set, protože jeho samého jsem pro veškerou umělou mlhu a tmu a blikající světla nezahlédl, na pódiu myslím nebyl. Po vzácné chvíli ticha se mezi lidmi nafouknou tři pětimetroví panáci a rozjede se ukrutná rychta. Jdu do kolen. Berghain je legendární (což se nám potvrdilo z rozhovorů s lidmi v hostelu) pro svou aparaturu, dvouapůlmetrové bedny, jejichž basy opravdu třesou člověkem a které Fell využívá naplno. Hraje jediný brutální a primitivní zdvojený beat (tu rovný, tu lámaný až běda), do kterého blikají světla, takže se střídají desetiny vteřiny tmy a ticha s chvilkami světla a zvuku. K tomu se nad davem zmítají tři pětimetroví nafukovací panáci, respektive, člověk vnímá jen jejich obrazy v různých polohách, ne pohyb. To celé se odehrává v bývalé elektrárně. Apokalypsa.

Netrvala ani půl hodiny. Chvíle mezi sety zabíjí místní DJs, ticho je vzácné, utíkám za ním do kuřárny, kde je paradoxně také nejlepší vzduch. Jako protiklad k digitálnímu Felllovi nastupuje Keith Fullerton Whitman s kufříkem analogové elektroniky k pultu, kde se dělá všechno „postaru“. Whitman nehraje přímo breakcore, ale jeho estetika je dost podobná, neustálé měnění motivů, rytmů, zahazování nadějných melodií. To je občas frustrující, přesto je jeho set velice zábavný. Whitman prohání zvuk čtyřmi různými bednami a dodává mu tak prostorovosti. Set je mnohem syrovější než Whitmanovy nahrávky, chaotičtější a většinou dost zábavný. Jen pařit se na to nedá.

Poprvé a naposled vidím na CTM nějaké uvádění: kdosi od zvukaře oznamuje, že set Floriana Heckera bude probíhat na třech místech současně. Příjemný noise, při kterém se člověk proběhl. Začínám mít pocit, že tu každý má speciální set. To mi ovšem vyvrací následující interpret, Lee Gamble, který předvedl jen a pouze vynikající taneční set. Rovné rychty, poměrně konvenční zvuk a nehorázné nucení pohupovat se do rytmu.

V tomhle ovšem Gamblea mnohonásobně překonal Heatsick. Z britského nerda s brejličkami a v šále označeného neurčitou škatulkou tropical se vyklubalo prvotřídní party animal. Trochu jakoby se Shackleton přestěhoval na Jamajku nebo Peaking Lights začali hrát techno: vespod je pořád rovný beat, ale na něm jsou velice chytré perkuse a k tomu synthy plochy, navíc si autor šteluje i žárovky na síti za ním. Z původního „koukneme na deset minut a půjdeme“ se stává „hodina a půl, no, tak tím busem za půl hodiny bychom už asi měli jet“. Heatsick pracuje s jednoduchým schématem nabalování nových a nových prvků, načež se po půl hodině vrátí k primárnímu beatu a jede znovu. Ve špičkách repráky trochu nezvládají synťákové plochy, ale to už nikdy není daleko k očistě a novému začátku. Ani nevím, jestli se mi někdy stalo, že bych opravdu dvě hodiny v kuse pařil, každopádně jsem nebyl sám, tropy uprostřed zimy chytly bezmála celý Berghain.
 
Oneirogen & Forest Swords & HeatsickPrvní regulérní den CTM byl plný příjemných překvapení. Taky skončil asi ve čtyři ráno, naštěstí je ve čtvrtek zajímavý program až od osmi, takže mám konečně čas na město. Berlín je jednoduše fascinující: především svou rozměrností. Široké ulice, obrovské budovy, spousta volného místa; ani v centru nemá člověk dojem uzavřenosti nebo stísněnosti. Místní se daleko lépe než Praha vypořádali s dědictvím komunismu; berlínský architektonický hnus nenudí, má kouzlo, berlínské graffiti neotravují, tvoří atmosféru. Nejde jen o správně uchopenou ošklivost, místní architektura je dost rozmanitá: projížďka S-bahnem napříč centrem je skvělá, právě tak jako pohled ze čtvrtého patra hlavního nádraží na zem. Ale i zapadlejší místa jsou super, ošklivá budova potažená plachtou, podivné můstky přes cestu, drobností jsou tu tisíce. Po galerii (Hamburger Hauptbahnhof, zřízená stylově v bývalé nádražní budově) mířím na sever a, jak jinak, ztrácím se. Díky svému zvyku dělat si o cílech cest jen mlhavé představy toho vlastně moc nestíhám, ale možná tím líp. Jsem tu třetí den a začínám mít pocit, že těch zážitků bude na vstřebání moc.

Koncertní část dne opět začíná v HAU2, tentokrát skladbami minimalisty Ernstalbrechta Stieblera. První kus pro cello a pásku nepřekvapivě připomíná výbornou Islanďanku Hildur Gudnadóttir: poklidné vrstvené violoncellové plochy. Následující klavírní skladba je sice komplikovanější než včerejší vystoupení Terre Thaemlitz, ovšem zdaleka nedosahuje rychlosti Reichových kontrapunktů, relevantnější je přirovnání k Arvo Pärtovi. Opět, příjemné rozjímání. Na polštářích. Ve třetí skladbě velice příjemně překvapuje zvuk klávesového syntetizéru (hraje na něj klavírista z předchozí skladby): pokud není využíván jako imitace skutečných nástrojů, ale pracuje se s jeho samostatným zvukem, může znít skvěle a autenticky. Kombinace s kontrabasem je nezvyklá a funkční. Pak je přestávka, během které odcházíme směr Berghain; dnešní večer bude opravdu nabitý.

Začínáme v Kantine, satelitu hlavní budovy. Cestou do ní narážím (za otevřenými dveřmi s nápisem „This door must be closed all the time!“) na místní legendu, kterou není možno najít, utajený gay klub, do nějž není z obyčejných prostor přístup. Zpět do kantýny. Z atmosféry elektrárny tu nezbylo nic, ale prostor je příjemný, ovšem velikost odpovídající sálu v Crossu velice brzy přestává postačovat. Přicházíme na konec Wife, příjemného rozmlženého r’n’b (kdyby to víc přepálili, mohl z toho být fajn witch house) z Tri Angle. Nejpozoruhodnější skutečnost je (bohužel) ta, že jde o projekt člověka z Altar of Plagus, jednoho z těch zajímavých hipster blacků. Rychle přebíhám do Berghainu, kde hraje zbytkem naší společnosti napjatě očekávaná Holly Herndon. Já od ní neznám ani notu, ale její set mě prakticky okamžitě okouzluje: minimalistické beaty jsou jen volně propojeny s bezeslovným zpěvem, dronovými plochami či šumy, ale celek funguje výborně, daleko od stereotypů minimal elektroniky i příliš abstraktních experimentů, a přece zachovává chytlavost prvního i překvapivost druhého. Tahle slečna má z elektronické hudby titul a je to vidět: za celý festival využil tak úplně jako ona možností zabijácké berghainské aparatury jen podstatně ostřílenější Mark Fell.

V Kantine zatím představuje svůj pohled na metal Oneirogen. Skladatelsky koncert střídá polohu Nadja/Sunn a Krallice/Liturgy, přičemž první nezní úplně originálně a druhá nemá ani moc kvalitní riffy. Zajímavý je tu především zvuk. Oneirogen, jednočlenný projekt naživo fungující s kytarou, samply, efekty, podpírá metalové riffy elektronickými plochami na pomezí nízkorozpočtového soundtracku, new age a podobných zběsilostí. V takovéto kombinaci se otravnosti vyhnout prakticky nelze, zajímavější je, že místy to vytváří opravdu snové (oneirogen = přibližně to, co tvoří sny), nečekané plochy prapodivného experimentálního (nechce se mi říkat ambientního, protože to uráží veškerou práci žánrových mistrů zvuku) metalu. Pokud se v budoucnu (Oneirogen vydal loni debut u Denovali) podaří vychytat tomuhle pokusu mouchy, může to být moc zajímavé. Zpět do Berghainu, pokračujeme s Forest Swords. Vystoupení bylo prakticky stejné jako v Katowicích, houpavá dubová nostalgie, kde elektroniku podporuje živá basa a místy i kytara, s výbornou projekcí. Ve tři ráno po Swans jsem byl naprosto unešený, tentokrát „jen“ velice spokojený. V Kantine mi utíká obskurnost jménem Reliq, prapodivný stoner doom se skvělým ženským zpěvem a totálně rozsypanými bicími. Bohužel jsem viděl pouze přibližně poslední minutu, přikládám tedy reakce ostatních: jedna nadšená (zajímavé a skvělý zpěv), jedna hodně znechucená (instrumentální neumětelství).

Zbytek večera byl spíš k pláči. d’Eonovy klávesové plochy nudily a záhy po nich nezbyla ani stopa. Hajpovaný (prý post-) punk Iceage se ukázal býti partou namachrovaných klučíků kolem dvacítky a především ohromnou nudou: po dlouhém čekání a opakovaném zvučení zněl z pódia mizerný punk s hrozným zvukem, nezávisle na sobě jsme utekli do pěti minut. Kuedo, polovina již neexistujících dubstepových Vex’d, zahrál rovněž tragicky, newageové plochy posunuté tanečním směrem, nudné a nevkusné. Mimochodem, Roly Porter, druhá persona Vex’d, vydal předloni povedené album inspirované Dunou. Podivné.

Večer uzavírá konstatování, že dostatek spánku neuškodí, příští noci (až rána) budou nabitější.

To be continued...

Vložit komentář

AddSatan - 02.01.14 11:55:01
fajn, žes to dopsal :) ad "Za pár hodin už nechápu proti sobě svědčící směrovky na metro... " přesně! :)), hrozně zmatený značení i v tom U-Bahnu samotným, jsem si tam uvědomil, jak skvěle a přehledně to proti nim máme značený tady... nejlepší je se zeptat no. Jinak je Berlín super město, to co tam popisuješ sedí i dle mých dojmů... jo a hodně pro příště doporučuju Pergamský muzeum :), to je, řekl bych, dost nářez i pro laiky... ad hudba - nějaký věci zkusím.. a nějaký radši ne :), jsem o letošním CTM taky přemýšlel, ale znám tam (opět) sotva 3-4 věci a na to, na kolik by tahle sranda přišla jsem ještě "málo alternativec" asi :). Navíc se to tříská se Spectaculare no... "...podpírá metalové riffy elektronickými plochami na pomezí nízkorozpočtového soundtracku, new age a podobných zběsilostí." to dává :))

Zkus tohle