Články

přeposlat článek tisknout
Brutal Assault 2019 - čtvrtek

Brutal Assault 2019 - čtvrtek

  • kdy: 8. srpna 2019
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

Deicide sice nepřijeli, ale vůbec to nevadilo. Brutálovský čtvrtek ovládla matematika dua Meshuggah / Car Bomb a thrash Testament / Sodom!

První dojmy

Report z úterý

Report ze středy

Radek: Ve čtvrtek už jsem plně rozkoukán, takže co se počtu návštěvníků týče, přišlo otupění. Nebo to nakonec bylo docela v pohodě, protože jsem si zvykl? Tak či onak, čtvrteční den mě toho v programu příliš nezajímalo, a tak jsem se věnoval spíše srazům a vinotéce.

LooMis: Hlavním bodem čtvrtečních filipik i piva bylo to, jak mohli Deicide zmeškat let do Evropy. Jedna z hlavních hvězd festivalu opět ukázala, že když máte v hlavě veverky, můžou se vám plány lehce zvrtnout. Náhradou na hlavním pódiu za ně byli tuzemští Brutally Deceased, kteří si tak dali toho dne dvoják - vše v 10:30 odstartovali na Sea Shepherd stagi a zavírali to na Jägermeistru po 01:00. Komu se tohle poštěstí?

onDRajs: Čtvrtek se nesl v duchu „brzkého“ vstávání. Snídaně, půl litru kafe a hurá na Letters From the Colony. Švédští polyrytmici mají na kontě pouze jednu desku, ta ovšem stojí za to. I když se musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem ji docenil. Dost se na ní meshugguje, nicméně nejde o kapelu, která by byla stým klonem math bohů. Na Vignette jsou slyšet také další vlivy – od Textures přes Gojiru nebo Hacride až třeba po Mnemic. Musím taky ocenit, že kluci desku vydali až po sedmi letech existence skupiny. Nejen že si na ní dali záležet, ale taky se za tu dobu patřičně vyhráli. A v Josefově to bylo slyšet. Kvintet na to vlítl bez rozpaků a předvedl živelnou show bez chyb (opět jsem si vybavil Textures). Zaznělo to nej z debutu, začalo se (pro mě poněkud překvapivě) pomalejší Terminus, v níž jsou slyšet hlavně Duplantierové. Pak už to byl polyrytmický mlýnek na maso - Erasing Contrast, The Final Warning a konec patřil hitové Galax. Sympatický frontman Alexander Backlund zavtipkoval o tom, že jde o první set, kdy nestihl ranní kafe. Ale kvintet i přes brzkou dobu vystoupení na nic nedbal a pařil, co to šlo. Ohlas měl velmi slušný a ti, co na Letters dorazili, přišli určitě kvůli nim. Vřelá odezva kapelu očividně dojala, a tak se ukláněla jak po dvouhodinovém koncertě a nešetřila úsměvy. Pokud tahle grupa vydrží, něco z ní bude.

Brutusáček: Já nevím. Jsem známý tím, že co se týče meshuggovin, jsem krom "bohů" docela kritický. Vlastně se vším, co napsal onDRajs, i souhlasím, jen to na mne bylo takový moc prkenný, to se s Textures na Brutal Assaultu 2006 nedá srovnat. Nebrat to jako alchymii a víc se uvolnit a bude to ok.

LooMis: Dorazit na Letters From the Colony byla pro mne povinnost. Sice nenávidím ranní vstávání, obzvlášť na festivalu, ale tady mi často pomůže slunce, které dokáže vyhnat ze stanu už za kuropění. Taky jsem neměl kafe, jako Alex, ale: 1. jsem si krevní oběh rozproudil cestou do areálu, 2. jsem kafe nahradil pivem a 3. Švédi hráli božsky. Debut je zajímavým mixem moderního metalu, progu a djentu, někdy pravda až moc evokující Textures. Ale podobně jako u Holanďanů, kde prvotina Polars byla příslibem věcí příštích, i tady očekávám, že uslyšíme ještě zajímavou hudbu. Za mne rozhodně zvedám palec vzhůru!

MXL: Ve čtvrtek dopoledne mě probral šok ze zápachu zelené hniloby, vlhka a žáru napalmových náloží. Záhy jsem naštěstí pochopil, že vše je naprosto v pořádku, pouze začala rozcvička s plamenomety v produkci wisconsinský death/thrashers Jungle Rot. Servíroval se přímočarý tupatupa svinec s vymazleným zvukem vrtulí Hueye nad vietnamským pralesem. Hrálo se spíše ve středním tempu, i když kapela občas zrychlila, registroval jsem hlavně pecky z Order Shall Prevail jako otvírák Doomsday, zastoupeny byly vály z loňské eponymní fošny i z Terror Regime nebo vypalovačky z následující Dead and Buried. Tam mě potěšily palby Strangulation Mutilation a Psychotic Cremation. Velmi přesvědčivý zabijácký výkon, vše cvakalo jak uzávěry kulometů. Frontman Dave Matrise je správně drsnej řízek, který hulákáním podporoval drtivou melu v pitu. Jako předkrm k obědu výživné.

onDRajs: Alien Weaponry jsem dal jen krátce. Kluci maorští jsou sice holobrádci, ale se svým domorodým groove thrashem slaví úspěch. Celé mi to notně připomíná Roots po 23 letech. Jenže Sepultura tohle album natlakovala jako papiňák, Alien Weaponry oproti tomu své nápady až příliš opakují, ředí, šetří jimi a skladby zbytečně natahují do dlouhé stopáže. Jelikož to po poledni už slušně opékalo, zvolil jsem ústup do stínu.

LooMis: Na Alien Weaponry se jdeme podívat s Andreou z FS zhruba ve druhé polovině a je to obrovské překvapení! Trojka mlaďochů (všichni pod 20) - bráchové Henry a Lewis de Jongovi (bicí, kytara) a basák Ethan Trembath - hrají a zpívají takovým způsobem a tak suverénně, že se musíme vzájemně ujišťovat, že se nám to nezdá. Nádherné trojhlasy, které kluci dávají v houpavých pasážích mají v maorském jazyce zajímavé kouzlo, mrkněte na Kai Tangata. Kluci u toho navíc běhají po pódiu, hecují fanoušky jako ostřílení matadoři, radost pohledět. Sice se po koncertě objevily "hejty", že to je komerční produkt, který na domovském Novém Zélandu není místními akceptován, ale na tohle kašlu. Sice se v jejich hudbě objevují až nápadně podobné prvky jiných kapel (Gojira teda hodně, ale i Pantera a Sepultura), ale v tomto případě mi to nevadí, jelikož to není nijak násilné. Právě naopak, sedí to tam dokonale. Vtipná byla i "podobnost" českého a maorského jazyka ve chvíli, kdy se dostalo na refrén skladby Raupatu, kdy to znělo spíše jako Lopatu. Pro mne jednoznačně objev festivalu!

onDRajs: Další kapelou na holení se tak stali švédští Diablo Swing Orchestra. Skotačivě veselý rock’n’roll byl v jejich podání vítaná vzpruha. Zprvu jsem si říkal, jestli to elektrické cello není jen do počtu, když má kapela ještě baskytaru, ale ne, táhlé zvuky smyčce dávaly jejich potrhlé muzice nový rozměr. Trumpetista zase soubor směřoval až do tanečních poloh (došlo i na jistý ska feeling), škatulku „avantgarde metal“ tady chápu hlavně jako neschopnost tuhle bandu někam přesněji zařadit. Musím se přiznat, že mi zpěv sličné Kristin Evegård sedí mnohem více než přepjatý operní galimatyáš, který předváděla její předchůdkyně AnnLouice Lögdlund, a zatím poslední zářez Pacifisticuffs z roku 2017 považuju za nejlepší. Z něj zazněla Knucklehugs (Arm Yourself with Love), se zbytkem si už nejsem tak úplně jistý. Písně mají Švédi kratší a hlavně úderné, takže se v kotli hlavně tančilo, než že by se točilo vrtulí nebo běhalo v circle pitu.

mIZZY: Když hráli Diablo Swing Orchestra na Brutalu v roce 2010, jednalo se o jedno z nejlepších a nejzábavnějších vystoupení celého festivalu. A i když Ondrovo nadšení z výměny zpěvačky a posledního alba nesdílím, pevně jsem věřil, že budou opět super. A hned když spustili ztřeštěným songem Black Box Messiah, začala ta správná zábava. Lidé pod pódiem se roztančili a i na kapele šlo vidět, jak si koncert náramně užívá. Pozitivněji naladěná banda zde letos snad nehrála. Všechny instrumenty navíc byly skvěle slyšitelné a dobře se doplňovaly. To samé platí i pro zpěvy. I když zpívá s výjimkou bubeníka prakticky celá kapela, každý hlas si najde to správné místo a kytarista sem tam i docela zařval. Skladby z poslední desky byly ve srovnání se staršími až zbytečně jednoduché, ale naštěstí se nejvíce hrálo z předcházející Pandora's Piñata. Potěšila například skočná skladba Voodoo Mon Amour, ale došlo i na písničku o sušenkách Bedlam Sticksdruhé desky a úplný závěr patřil hitu Vodka Inferno, čímž si mě Diablo Swing Orchestra opět získali.

LooMis: Na prvních kapelách jsme se hodně potkávali, resp. míjeli. Diablo Swing Orchestra pro mne byli vždycky zábavnou (nikoliv zábavovou) kapelou. Nebo vám snad přijde, že swing je smutná hudba? Po všem tom kovovém rachotu totiž vždycky přijde vhod nějaké to odlehčení a přesně od toho tu tihle Skandinávci byli. Skvělý zvuk, ve kterém se žádný z nástrojů, ať už dechový či strunný, neztrácel. Naopak, strašně se mi u téhle kapely líbí, že nehrajou jenom forte a dokáží rytmus a melodii přenášet z nástroje na nástroj, aniž by se přitom ztratila nálada skladby. Velmi osvěžující v jinak parném dni. 

onDRajs: Circle pit byl pro řadu lidí společným jmenovatelem následujícího koncertu Krisiun. Co se dělo pod pódiem, to nechápu doteď. 40 minut trvající nepřežitý brajgl, kde metalheads naběhali kilometry jak při regulérním tréninku. Mělo to svůj důvod. To, co do nich nahustila trojice bratrů Kolesnových, bylo hotové inferno. Nasypané vyhlazení a Krisiun jsou letitá synonyma. Minule to bylo na BA unavenější (hrálo se z pomalejší desky Forged in Fury), jenže tentokrát si brazilští vytrvalci vysloužili rouhačské absolutorium. Ten zvuk! Celý set jsem čuměl jako puk s hubou dokořán. Když Max spustil svůj pověstný blastbeat, znělo to, jako když se na vás valí lavina. Ten tlak! Třeba otvírák Southern Storm (nejlepší deska Krisiun) - Slaying Steel – byl živě zahraný ještě o něco rychleji, ale nebyl to do absurdna vyhnaný gravity blast, ale kontinuální drcení kostí a zadupávání do země. Přitom Krisiun nepřinášejí zhola nic nového, je to jen do totálního extrému dotažený postaru zahraný sepulturovský surový thrash. Ovšem s drobnou úpravou – veškeré pomalejší riffy tu jsou hlavně proto, aby po nich o to víc vynikla následná nepostradatelná kanonáda. Skladby? Jedna lepší než druhá - Blood of Lions, Combustion Inferno (!!!), Scourge of the Enthroned. Masakr střídal anihilaci a pak byl konec. Po koncertu jsem se cítil, jako kdybych celý den tahal pytle s pískem. Krisiun se jednoznačně stali deathmetalovými králi festivalu.

mIZZY: Jo, ten zvuk měli Krisiun fakt vražedný. Dokonce bych řekl, že byli nejhlasitější kapelou, co jsem letos slyšel, ale zrovna jejich hudbě to prospělo. Díky tomu vlastně vůbec nevadí, že hrají jen s jednou kytarou, protože to mělo koule jak cyp. Hodně solidní death metal.

Brutusáček: METAL jak bejk. Jako tohle drhnout těch třicet let, nesehnout z rouhání ani o chlup a čím dál tím líp naživo hrát, velká poklona a respekt, jeden z topů!

LooMis: Budu si připadat jako kolovrátek, ale Krisiun vydali minulý rok naprostou vraždu, na Brutalu jsem čekal vraždu a vraždu jsem dostal. Nechápu, jak to tihle Indiáni dávají - vylezou na pódium, sešlápnou plyn, během 5 sekund nastolí totální peklo a za 40 minut vás vyplivnou a nechají napospas myšlence: "co to jako, kurva, mělo bejt!". Povšimněte si, prosím, že jinak píšu slušně, ale tady to prostě nejde. Lepší death metal jsem na BA ještě neviděl!

MXL: Co se stane, když smícháte staré brazilské thrashové postupy s ranými alby Deicide a zvýšíte BPM na 300? Ano, černočerní již vědí, na stage valí Krisiun. Z hlediska death metalu bratrské trio zdaleka překonalo vše ostatní v daném žánru, co jsme mohli vidět. Z chlapů stříkal pot, z kotle krev a na ostatní se valily kulometné salvy. Se slzičkou v oku jsem zavzpomínal, když jsem je v době prvního alba pozval zahrát do podzemních prostor pražského Batalionu někdy koncem devadesátých let. Od té doby pánové ušli notný kus cesty a já jen můžu vystoupení Kolesnovců zařadit do top 10 festivalu.

onDRajs: Sacred Reich to minule kvůli větrné smršti a slejváku odsrali, tohle měl být reparát v normálním počasí. Arizonští to tentokrát odehráli na pohodu, jen jsem se během jejich setu nemohl zbavit dojmu, že tomu trochu chyběla energie. Tlučmistr Dave McClain navrátivší se z Machine Head to odbubnoval na můj vkus až moc rutinně a celý gig jsem měl pocit, že má na víc. A taky mě opětovně naštval výběr skladeb. Když kapela nehraje nic ze svého nejlepšího počinu, je něco špatně. OK, na Heal mají asi v kapele všichni spadeno, co naplat. Místo toho Sacred Reich zahráli hned tři kousky z Awakening, která spatří světlo světa už za pár týdnů. Je to špatně? Těžko říct, kapela prostě novým věcem věří a samotný Phil Rind nás ujišťoval, jak nás nová fošna zabije. Tak tedy uvidíme. Víc ale sázím na návratovou placku Exhorder.

LooMisSacred Reich tentokrát měli krásné počasí - ani slunce, ani déšť a kapela byla i patřičně optimisticky naladěna. U kytary stál mladíček Joey Radziwill, který zaplnil místo za vloni odešlého Jasona Raineyho. Phil mu také u publika vyprosil vřelé přivítání "hi, Joey" a evidentně dobře naložený se rozpovídal o nové desce a vlastně hned na začátek setu se přeřekl a prozradil že věcí z novinek budou hrát víc. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, každá ze tří novinek - titulní Awakening, Divide & Conquer i nedávno vydaná klipovka Manifest Reality mají všechny typické znaky arizonských, včetně toho nejhlavnějšího - je to pořád vysoce inteligentní, promyšlený thrash. Ano, taky bych chtěl něco z Heal, tak uvidíme na podzim, protože to se tu Sacred Reich objeví v klubu. Zatím tohle beru jako rozcvičku a otextování si nových skladeb. Trumfy lze vytáhnout vždycky. 

MXL: Dalšími z bloku thrashových legend, které nám po dobu festivalu defilovaly na pódiích, se stala arizonská legenda Sacred Reich a málokdo vyzařoval takovou pohodu jako spolek vedený charismatickým tlouštíkem Philem Rindem. Tomu k dokonalé iluzi chyběl jen klobouk a kolty proklatě nízko u pasu. Hned jak kvarteto spustilo osmdesátkové fláky Death Squad a Love… Hate, začalo to v pitu bublat a vřít, a když “Sacredi” dali ochutnat z novinky Awakening, prvním to počinem od roku 1996, zobali jim metalheads pyramidy z ruky. A to i proto, že jde o nářezový materiál a metaloví senioři nehodlají dělat kompromisy, což potvrdil i další flák Manifest Reality. Evropská koncertní premiéra navrátivšího se bicmana Davea McClaina, který jim v roce 1995 utekl do Machine Head, jenom podtrhla formu bandy z Phoenixu. Sólovku obsluhoval klasik Wiley Arnett a na rytmickou kytaru si pánové vybrali teprve dvaadvacetiletého mladíka Joeyho Radziwilla, který se mohl přetrhnout, aby dostál pocty, které se mu dostalo. Z talentovaného kytaristy si Phil pro jeho věk utahoval, když vyzval publikum, ať ho pozdraví “Háj, Džouý”, což dav nadšeně provedl tisíci hlasivek a Joey pařiol o šest set šedesát šest. Z kapely stříkal entuziasmus i při starých válech z Independent či kultovního EP Surf Nicaragua. Kromě hudby samé zazněl i jeden z proslovů, kterým byl tento ročník Brutalu zvláštní. Jindy striktně apolitická atmosféra festivalu se letos nekonala a Phil připomněl, jak důležité je se distancovat od manipulace politiků a postavit se tlaku systému vzájemnou solidaritou a tolerancí. Apeloval na fans, aby si uvědomili, že na nich samých záleží, jestli se svět bude nadále měnit k horšímu a komentoval i nápis na josefovské zdi vyzývající k osvobození Tibetu. Byl to první, ale zdaleka ne poslední projev podobného druhu. K podobným výzvám se později přidaly i kapely, od kterých bych to rozhodně nečekal. Kolem a kolem, Sacred Reich odehráli nečekaně skvělou show a spravili chuť sobě i fans z doby před dvěma lety, kdy masivní přívalový déšť způsobil blackout a Amíci neodehráli více než dvě skladby. Vynikající!

onDRajs: Pokud jste viděli naposledy na Brutalu Decapitated a letos ne, nezoufejte. Bylo to totiž úplně stejné jako minule. Poláci ovšem měli opět full house. Aby ne, když jich do Josefova jezdí z přespolních národů nejvíc. Pokud se nemýlím, v Josefově od Decapitated zazněla sypačka jen ve Visual Delusion z majstrštyku Organic Hallucinosis. Zaplaťpánbůh aspoň za to, Vogg a spol. jinak jede svůj současný groovy thrash/death (skladby jako One-Eyed Nation, Kill the Cult nebo Blood Mantra). Jinak v pohodě, jen ta druhá kytara při sólech chybí. Ale to už jsem psal minule :-)

Brutusáček: Čekal jsem, že to bude stejně namotávací jako minule (teda bez toho konce, co jsem minule měl), ale bylo to trochu slabší, utopenější zvukově (kytara), ale predátor Rafal si to pořád vodí dobře.

LooMis: Tentokrát jasně a stručně - nečekal jsem žádné stylové kotrmelce, Decapited si našli své hudební místečko v groove/deathu a slaví s ním úspěch. Proč měnit vítězný tým? Z pobytu v americkým lochu se už oklepali, elán pokračovat v tom, co dělají, mají stále, tak uvidíme. Show jsem ale nedokoukal, bylo to takové až příliš moc jednotvárné, vepředu by to asi mělo tlak a dokázalo zase s člověkem pěkně zatočit (Brutusáček ví), ale zezadu to bylo jako koukání na porno, kde máte všechno podstatné schované za černými čtverečky a obdélníčky. Ale James to vzadu valil nehorázně.

MXL: Techno-deathers Decapitated u nás mají solidní fanouškovskou základnu a o BA ani nemluvě, protože jí násobí jejich polští bratři. Kapelu, kterou z nějakých důvodů dlouhodobě provází celkem drsné pohromy, jsem měl možnost vidět poprvé od propuštění z vazby amerického kriminálu. Nicméně nijak zvlášť je to nepoznamenalo. Válcovali úplně stejně jako pokaždé, sympatické bylo postavit playlist na výborném Anticult, ale zazněly i vykopávky z přelomu milénia jako Winds of Creation nebo Nihility. Basák Hubert, kterého jste v Praze mohli vidět a slyšet na jedné z marasťáckých akcí coby kytaristu Banisher, přitáhl na chvíli, kdy bubeník James jel turné s Vader, do kapely famózního session drummera Jevgenije Rjabčenka, ale tentokrát to nebyl ten případ. Lidi se mohli pominout, kapela tlačila na pilu a tak to má být. Decapitated s Brutalem tak nějak srostli a patří tam.

Brutusáček: U Walls of Jericho jsem si zavzpomínal na první Fluff Fest (což bylo v roce 2004, kdy vydali desku All Hail the Dead, titulka se také hrála), kam jsem jel právě kvůli nim. Na dobu, kdy Candace byla třetinová a spíš tak hystericky křičela, teď do toho řve jak utržená a ty songy pořád šlapou, takže mladší ročníky dostaly porci metalcoru bez příkras, který se hrával, když sotva prděli do plenek. Záchvěv nostalgie byl rozprášen v potu hardcoru.

LooMis: Metal Church přivezli na Brutal Assault jako jediní poctivej power/heavy metal. Resp. měli přivézt, ale zůstalo jen u přání. Začátek setu (zase Sea Shepherd stage) s Damned If You Do provázely problémy s kytarou Kurdta Vanderhoofa, Mike Howe buď skrýval za slunečními brýlemi kocovinu, nebo byl ještě/zase narvanej (nebo to tak vypadalo, ale jeho artikulace byla zlověstná). Očekával jsem, že se bude hrát z Human Factor, Blessing, plus něco z nových desek, které Howe nazpíval. Ale z HF ani ťuk, ani hitovka Date with Poverty! V zoufalých sedmi skladbách se na staré hity dostalo akorát na Badlands a (zaplať za to) Start The Fire a geniální Fake Healer. Ale to už jsem daleko od pódia, protože mi z toho bylo dost smutno. Kdysi skvělá kapela, jejíž studiovky mám dodnes rád, ale tady to vypadalo, že už to mají (zase) spočítané. Ani Stet Howland (ex-W.A.S.P.) nedosahoval kvalit Jeffa Platea. Smutné, bolí mě z toho u srdíčka.

Radek: K Obscure stage na Omnium Gatherum jsem se dostal zcela náhodou, protože melodický death metal není mým oblíbeným žánrem. Kdysi jsem si však tyto finské melodiky čas od času poslechl. Zůstal jsem jen na úvod, protože přišel na řadu přesun na Sea Shepherd stage, kde měli za chvíli odpálit bombu hromadného ničení Thy Art is Murder. Omnium Gatherum byli instrumentálně šikovní a krystalicky nazvučení. Výrazné melodie kytaristů, mírný growl vzdálený skutečné deathmetalové brutalitě. Taková deathová pohádka na dobrou noc. Neurazilo, nenadchlo.

Thy Art is Murder bavili jak hudbou, tak hláškami frontmana CJ McMahona, který neustále a docela drsně vtipkoval o přihlížejících na tribunách, kteří následně na jeho popud vytvořili malý circle pit. Po celou dobu svého setu kapela operovala s brutálním moderním death metalem a pumpovala breakdowny, protože Thy Art is Murder na deathcore rozhodně nezanevřeli. Občas to byl kolovrátek pořád toho stejného, některé skladby bavily hodně – například Holy War, New Gods, jiné zase méně. Vystoupení bylo divoké na pódiu i pod ním, jak se na správný deathcore sluší a patří.

mIZZY: Před třemi lety Sodom svým nadupaným setem nakopali prdel všem thrashovým kapelám včetně Slayer. Od té doby Angelripper totálně přeházel sestavu, ale musím říct, že mu to i s novými spoluhráči stále skvěle šlape. Škoda jen, že to Sodom docela odnesli zvukově. Nevím proč, ale měli snad nejtišší kytary ze všech. Přitom bicí s vokálem šly ven celkem v klidu. Jednalo se tedy spíše o poslechovku místo pořádného nářezu. Na nějaké vtipné covery jako Surfin‘ Bird oproti minule nebyl čas, o to ale zaznělo více vlastních věcí. Kdo čekal na pecky jako The Saw Is the Law, Agent Orange nebo Blasphemer, odcházel jistě opět spokojený.

AddSatan: Na Sodom seitanžel přicházím až s koncem Outbreak of Evil, nevěřícně kroutím hlavou, proč je to sakra tak potichu? Tak alespoň „povinně“ zahrozit na Agent Orange a Blasfíma a pak zase odcházím, s tímhle zvukem tu nemá smysl setrvávat. Výkon kapely ale v pořádku.

LooMis: Potichu? Jako já nevím, stál jsem relativně dost vepředu a nemůžu si stěžovat. Na Sodom jsem šel právě kvůli tomu, jak jim to tu mastilo posledně a taky trochu se podívat, nakolik se projeví mladá krev v sestavě. A ano, potvrdilo se, že s čerstvou krví se hraje lépe. Na srandičky sice čas nebyl, ale když se dostalo na představování nových členů, legrace rozhodně byla. Když se bubeník Stefan "Husky" Hüskens postavil, vyjelo mu z pod trička hodně slušné bříško, ale následně mu poměrně dlouho trvalo, než se zase za soupravu "zašrouboval". Stefan to už nějakou dobu valí i v Asphyx, takže obavy, že by ve svém korpulentním stavu kvapíky nezvládal, byla lichá. Sodom nicméně nehráli pouze osvědčené kusy - vloni na podzim vyšlo povedené EP Partisan, ze kterého, kromě titulní věci, dali ještě Conflagration. Velmi povedené, ale pořádná thrashová jízda se teprve chystala.

MXL: Zase starej thrash? Zase! Sodom patřili k očekávaným želízkům na katově kovadlině a rozhodně potěšili, i když ze sebe mohli dostat ještě trochu víc. Zatímco jejich poslední vystoupení na BA se neslo striktně v duchu osmdesátých let, tentokrát tomu bylo jinak. Možná i proto, že se do kapely s novou sestavou vrátil Frank Blackfire, kterého Angelripperovi kdysi ukradl Mille do Kreatoru. Není proto náhoda, že se hrálo i z thrascoreové kultovky Tapping the Vein, a to hned dvakrát - songy The Crippler i One Step Over the Line mě pěkně rozdováděly, překvapil i otvírák Silence is Consent z podceňované desky Get What You Deserve. Dál se ale moc překvapení nekonalo - The Saw is The Law, Agent Orange, při které došlo k menšímu zemětřesení, Tired in Red, Outbreak of Evil, Bombenhagel… vždyť to znáte. Tom byl velice dobře naladěný, a jestli mi před pár lety přišel ožralý, tak letos byl zábavný a o roli frontmana se trochu dělil i s Frankem, což bylo sympatické. Porouchaný hrudníček z wall of death cítím doteď :)

Dračí HC made in New York nám do pevnosti na chvíli přenesli Sick of It All, kteří se na festu objevili po pěti letech s dosud aktuální fošnou Wake the Sleeping Dragon. Kdo by čekal něco jiného než monstrózní brooklynský mejdan, při kterém pařili satanisti, skejťáci i Peteovy roztomilé dcerky na pódiu vedle bicích, byl by vedle. Obrovský nával energie, stoprocentní propojení kapely a headbangers, pogo jako hovado, no snad jste je už někdy viděli. Hitovky jako Inner Vision, Machete, Black Venom, My Life, Uprising Nation jsou notoricky známé evergreeny stejně jako srandička Bull´s Anthem. Pumpujících 55 minut se Sickovkama tak uteklo raz dva jak pár tahů z krávy.

onDRajs: Na novou mezinárodní kapelu Azusa jsem do Octagonu zašel proto, abych si vyjasnil svůj postoj k jejich desce Heavy Yoke. Jenže to vůbec nepomohlo, ba naopak, teď v tom mám snad ještě větší guláš než předtím. Chvilkami to připomíná tvrdší Voivod nebo Extol (aby ne, když tam hrají jeho dva členové), jenže tech/thrash s jejich rukopisem to není. V souboru hraje letitý basák The Dillinger Escape Plan Liam Wilson a právě k těmto neurotikům má Azusa nejblíž. Jenže v ní zpívá Řekyně Eleni Zafiriadou, která celý tenhle podivný mix postHC a extrémní alternativy svým projevem směruje až někam k Atrox. No, a pak se v tom vyznejte. Celý set na Brutalu nezačíná úplně šťastně, jako první dva songy čtveřice vybírá ty slabší a ne úplně reprezentativní, v nichž dominuje estetika „špinavé garáže“ a na experimenty v nich není místo. Eleni to však zachraňuje, chvilku je to nezbedná školačka zpívající balady jako Kate Bush a vzápětí křičí jako hysterická fúrie (na tyhle dvě polohy v Octagonu používala dva mikrofony). Soubor je nejsilnější v momentech, kdy vzdálené hudební světy pojí tenkou nití – indie pop naruší disharmonický akord, matematický breakdown, nebo si noise rock podává ruce s thrash metalem. Prostě nevšední koncert nevšední kapely s nevšední zpěvačkou.

LooMis: Nestává se mi často, abych odešel z kapely kvůli tomu, že jsem hudbu nepochopil. Azusa to dokázali. Stejně jako mám problém se třeba dostat do desek Daughters, ani tady jsem se neměl čeho chytit, abych začal rozplétat tohle tajemné zákoutí divnometalu. Nápady se tady střídají bez opakování, stylově to přeskakuje sem a tam, zpěvové linky jak na horské dráze. Vzadu na Octagonu byl hroznej zvuk, ale postupně jsem se propracoval kupředu, to bylo lepší - hlavně basa najednou byla jak z jiné dimenze. Ale zase se mi v hlavě usadil červíček-zlobiváček a neustále mi podsouval, že za mikrofonem stojí Simona Babčáková. Trochu mi to chvílemi připomnělo uneXpected. Dám tomu ještě šanci, ale je to fakt divný, divný, divný.

mIZZY: Jedním z nejúspěšnějších vystupujících na KAL stage se stali celkem překvapivě pražští psychedelici Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip. Ono tedy ne, že by nehráli zajímavou hudbu a nezasloužili si pozornost, ale přeci jen byli s Teoremou jedinými českými vystupujícími. Na jejich set, i kvůli tomu, že si kvůli celkem zbytečnému tanečnímu vystoupení zabrali asi čtvrtinu místa pod pódiem, bylo ale fakt narváno. A jako člověk, co je viděl už nesčetněkrát, musím říct, že kdo nedorazil, tak přišel o jeden z nejlepších koncertů Big Bad Tripu poslední doby. Sice oceňuji promyšlený koncept jejich sezónní dvojdesky The Feathers of Oblivion, ale od té doby, co naživo místo mnohem silnějšího materiálu z dem Chakra Meditations a Plague hrávají primárně Feathers, šla záživnost jejich koncertů silně dolů. Tentokrát sice na Spring nebo Summer taky došlo, ale zazněl i úplně nový song a spolu se zvukem a atmosférou KAL stage vše nějak magicky zafungovalo, že jsem se po delší době opět náramně bavil. K tomu Hard Chakra Meditation jako asi nejlepší live song kapely na závěr. I já, který jsem většinou k Olafovi a spol. poměrně kritický, odcházím velmi potěšen a věřím, že i zástup zahraničních návštěvníků, který si na jejich psychedelický rituál našel cestu, musel být překvapen.

mIZZY: Poté ale přišel čas na jedno z největších lákadel festivalu. Daughters patří po vydání loňské desky mezi nejvyhledávanější kapely extrémně rockové scény. Není se čemu divit, You Won't Get What You Want si stále drží první pozici mezi loňskými alby na rateyourmusic. Míchanice noise rocku s chaotickým hardcorem je vskutku povedená a zvěsti o silných koncertech těšení pouze zvětšovaly. Původně si na tuto americkou čtveřici stoupám na rozumné místo, abych vše dobře viděl a slyšel. Po pár vteřinách The Reason They Hate Me (mimochodem asi nejlepší song z celé desky) ale ztrácím veškeré zábrany a prodírám se do kotle, odkud nevypadnu až do samotného konce. Ze začátku si sice chvíli říkám, že by opět neuškodila vyšší hlasitost, ale i bez uši drásajícího hluku mají Dcérečky neskutečnou energii. V kotli to vře, tečou z nás hektolitry potu, ale okamžitě chceme víc. Bam, The Lords Song, Daughters přitvrzují ještě víc. Ona ale i klidnější a na albu celkem otravná Satan in the Wait působí naživo jako slušná smršť. Kapelu navíc strašně zvedá frontman, který sice není kdovíjaký zpěvák, ale jeho tíživý hlas se ke skřípavým tónům a údernému rytmu fakt hodí. Navíc celou dobu skáče do lidí jako šílený, což přidává celkovému blázinci. Popravdě vůbec nevím, jak bych Daughters hodnotil, kdybych je poslouchal odněkud zezadu, ale tentokrát jsem prožil jeden z nejenergičtějších (nikoliv násilných) kotlů. S přibývajícím časem se navíc vše, včetně hlasitosti, stupňovalo až do úplného vyčerpání během Ocean Song. Hrálo se sice jenom z nového alba, na starší mathcore mlátičky nedošlo, ale vůbec mi to nevadilo. Kámoši, kteří byli na Dcerkách pár dní dozadu v Lipsku, si rovněž chválili, že to bylo mnohem lepší než v klubu, a hned hledali, kde budou hrát v blízkosti nejdřív. Rozhodně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutalu.

Brutusáček: Tak já to právě viděl odzadu a tam to spíš fungovalo tak nějak vypsychle (v dobrým). Jako by se veškerá ta živelnost převalovala a přeměnila v tíživý trip s divným pastorem, takový Gahan, kdyby víc fetoval. Divnost (opět v dobrým), hluk, I don't care přístup. Je mi naprosto jasný, že to kdysi válcovalo Sedmičku, ale velký davy nejsou problém. Takové společné tour s Dälek by byla naprostá paráda.

AddSatan: Na Daughters jsem se těšil, většina poslední desky mě baví, čekal jsem, že naživo to bude makat ještě víc a… no tak napůl. Byl jsem poměrně vepředu, kousíček za kotlem a přišlo mi to (ano, čekáte správně) málo nahlas – minimálně polovinu setu, jinak ale zvuk dobře čitelný a poměr nástrojů vyvážený, ale tohle má být přece noise rock! Takže! Takže pokyvuju, že fajn, spíš se i trochu „nesu na vlně“ nadšení singalongujícího davu. Ta ústřední melodie v Satanovi je fakt otravná. Marshall je super frontman, to jo, ale vokál naživo trochu nedává/fláká, málo procítěné, málo psycho, ne špatné, ale... Na závěr se naštěstí přece jen zvyšuje hlasitost a kapela hlavně dává Guest House a Ocean Song. Najednou to funguje naplno – skřípot, válec, hypnóza, psycho a tíživá, až lehce zoufalá (v dobrém) atmosféra. Škoda, že nezahráli City Song – nejlepší skladbu z desky, ale je otázka, jak by živě vyzněla. Kdysi na 007 mě to setnulo víc, ale poslední dva songy super i tentokrát - jeden z topů festivalu.

onDRajs: Testament měli pódiovou výbavu jako na black metal. Na prknech několik plachet s pentagramem a v něm lebka. Hoši z Bay Area jsou i na stará kolena drsňáci. Pětice veteránů do lidí naprala pravověrný thrash, který má za ta léta v krvi. Zvukově OK, jen se mi zdálo, že kytara Alexe Skolnicka dominovala na úkor druhého sekerníka Erica Petersona, což bylo slyšet zejména při sólech. Ale stál jsem více vlevo, uprostřed kotle mohlo být lepší stereo. Gene Hoglan mi přišel hubenější než dřív, zdálo se mi ovšem, že to nějak flákal. Lépe řečeno, oproti tomu, jak bubnoval kdysi v Death nebo Strapping Young Lad, hrál mnohem umírněněji a ne tolik „na sebe“. Samotná kapela jinak šlapala jako dobře namazaný stroj, Chuck Billy chodil po pódiu se svým příručním mikrofonem, který čas od času využil pro hraní na „air guitar“. V tu chvíli měli Testament tři kytary, byť jedna nebyla slyšet :-) Veteráni řádně provětrali svou diskografii a zazněly jak věci z 80. let, tak i novější kousky. Na ně se dostalo v první půlce setu, pak už to byl výlet do metalové historie. Co mě rozhodně potěšilo, bylo zařazení Low ze stejnojmenného výjimečného (a nepochopitelně přehlíženého) alba Low. Díky za ni! Playlist: Brotherhood of the Snake, The Pale King, More Than Meets the Eye, D.N.R. (Do Not Resuscitate), Eyes of Wrath, Legions of the Dead, Low, Into the Pit, The Preacher, The New Order, Over the Wall, Disciples of the Watch, The Formation of Damnation.

LooMis: Testament mají formu jak hrom. V podstatě dlouhodobě stejná sestava si evidentně rozumí a hraje jim to epicky! Je naprosto v pořádku, že Školník byl hlasitěji! Přišlo mi, že občas to bylo jeho jedno velké sólo za druhým - neustále se vystavoval v popředí jako správný kytarový hrdina a rozdával úsměvy na všechny strany. A stejně tak Chuck Billy, ale u něj je to klasika, navíc je známo, že si velmi rád potáhne. Pobavila jeho hláška, že "je asi ožralej, protože vidí dva měsíce" (pro nezúčastněné - na protější stráni jsou ve tmě rozsvíceny obrovské nafukovací lampy, které mohou v jistém stavu i měsíc evokovat). Hit střídal hit, More Than Meets the Eye mi zní v uších doteď. Navíc pak v rychlém sledu šly D.N.R., Eyes of Wrath, Legions of the Dead a démonická Low (zazněla na starém kontinentu vůbec poprvé) a šel jsem do kolen. Je načase přehodnotit status velké čtyřky - na trůn, po odchodu Slayer, patří Testament!

onDRajs: Dvojblok headlinerů pokračoval, na Meshuggah bylo vepředu regulérně narváno a kotlem neproklouzla ani myš. Myšlenka, že půjdu na toaletu a pak se vrátím, vzala rychle za své a holt jsem to musel hodinu vydržet. Meshuggah jsem neviděl deset let a tak mě zajímalo, jak se jejich živá prezentace změnila. Hudba zůstává stejná, hoši tak museli zamakat na vizuální stránce. Jägermeister stage byla plná hadů, tedy ne těch opravdových, plazi byli vyobrazení na plachtách, kterých bylo na pódiu přehršel. Co dál? Světelný park byl ohromující, tady byl vidět progres. Intro měli Švédi originální, tón sirény. Ten se pomalinku zvyšoval, pak šel zase dolů. Pak se kvintet konečně objevil na prknech a spustil Pravus. Jenže co to? Kytary nikde. Tohle by se u kapely formátu Meshuggah nemělo stát. Pak už se to srovnalo, rozhodně jsem ale čekal masivnější stěnu kytar, ty tak řezaly hlavně v podladěných sekačkách, v tónově vyšších harmoniích to bylo o poznání slabší. Co musím pochválit, byla světelná show. Netuším, jestli to mají hoši přednastavené přímo do skladeb, nebo s tím někdo šíbuje během koncertu, nicméně světla měnila svůj tvar a strukturu přesně podle riffů, opravdová světelná symfonie (ano, mají na to doslova světelného architekta, pozn. bizzaro). Nejlepší byly intimní momenty při kytarových sólech, kdy kapela zvolnila – poklidný konec jinak rychlé The Hurt that Finds You First, sólo ve Future Breed Machine nebo zklidnění ke konci Bleed. To světla zhasla a jeden kužel se snesl pouze na právě hrajícího kytaristu – přesně v ten okamžik jsem si myslel, že koukám na nějaký film noir z klasické éry Hollywoodu. Úžasný zážitek, který nepokazil ani fakt, že Thordendala nahradil Per Nilsson. Ba naopak, nikde nezaváhal a psychedelická sóla zahrál na jedničku. V podstatě tak zamrzelo jen to, že skupina zahrála dvě přímočaré a na poměry Švédů tupé skladby z Koloss – Pravus a závěrečnou Demiurge, kterou mohla nahradit mnohem lepší New Millennium Cyanide Christ. Playlist: Pravus, Born in Dissonance, The Hurt that Finds You First, Rational Gaze, Future Breed Machine, Clockworks, Lethargica, Bleed, Demiurge.

mIZZY: I když jsme byli z Daughters úplně zničení, rychle přebíháme na Meshuggah a s trochou drzosti se dostáváme až na překvapivě dobrá místa před pódiem. Netrvalo dlouho a přichází až nečekaně silná extáze. Tyvole, tohle bylo minimálně o třídu lepší než jejich poslední koncert v Praze! Velké pódium s pořádným zvukem jim opravdu svědčí. Ono ne, že by to v Roxy bylo špatné, ale tentokrát si mě, možná i díky euforii z předchozího setu, regulérně omotali kolem prstu a cloumali se mnou do rytmu s každým tónem. Vpředu byl zvuk fakt masivní, ale zároveň dobře čitelný a hlavně jsem konečně ocenil, jak mají promakané bannery a světla. V klubu mě to neustálé blikání místy až sralo, ale tady se veškerá záření dobře doplňovala a spolu s artworkem v pozadí, hlavně při kombinaci červené s modrou, tvořila až 3D efekty. Na to, že nejsem žádný Meshu-uctívač, tak fakt pecka, a těším se, až je uvidím v podobných podmínkách znovu.

Brutusáček: Z Daughters jsem utekl dřív, protože forever worship severských bohů, neasi. Já teda loňské Roxy řadím výše, ale nadšení chápu. Nato, jak hrajou Meshuggah chladnou až "odlidštěnou" hudbu, umí neuvěřitelně vtáhnout do svého světa a vytvořit působivou atmosféru. Tomu samozřejmě napomáhá dokonalý a mohutný světelný park a abych odpověděl onDRajsovi, Meshuggah mají svého Light „clicky“ Guye. Thordendal opět nepřijel, ale Per Nilsson dávno zapadl a kvalitu již prokázal. Dokonce mi přijde, že ty (ne)sóla drží trošku déle než Fredrik, který se v nich moc nechce zdržovat. Samozřejmě setlist bych si taky dokázal představit jiný (Bleed pořád dokola haha), ale Koloss mám (neasi) rád a ty dva hrané songy jsou v pořádku, takže to byl takový festivalový výcuc (Future Breed Machine třeba vloni nebyla) toho "základního". Meshuggah podeváté a opět spokojenost.

LooMis: Já Meshuggah považuji za hudebně-profesorskou jistotu už dlouho. Všechno tady bylo v pořádku, vlastně mě bavilo i to, že tam Fredrik nebyl a nemusel jsem se dívat na jeho ksicht ve chvíli, kdy se mu sólo třeba jenom trochu nepovedlo. Per Nilsson, který si odskakuje ze svých Scar Symmetry (ale třeba hrál i u progresivních Kaipa), dával jeho sólo na svojí osmistrunku s velkou lehkostí - třeba ve zmiňované Future Breed Machine (tuhle skladbu miluju asi stejně jako Bleed) nepotřeboval mít žádnou "foukačku" a vystřihnul to jako kdyby hrál Ovčáky, čtveráky. A zastavím se ještě jednou u světel - hudba samotná dosáhne v určité chvíli své dokonalosti a zbývá experimentovat, nebo změnit styl. Ale povýšit to, co děláte výše, jinam, jde právě jenom a pouze přes vizuálno, jako to dělají (třeba nejlépe) Tool. Vůbec bych se nedivil, kdyby Marten a Thomas po nocích špekulovali nad představeními Tool a chytali inspiraci. Každopádně obě kapely jsou stále na hony před svou konkurencí a právem jsou označováni za vizionáře. A moudro závěrem - od jednoho Švéda jsme se v Kobce dozvěděli (přijel hlavně na ně), že správně "po švédsku" to je bez "š", takže hoši - příště prostě "mesugach" a ne řvát "nešukat"!

MXL: Meshuggah jsem viděl letos podruhé a vše podstatné bylo řečeno výše. Jen bych chtěl vyzdvihnout fakt, že Švédi svou až gigerovskou scénou, světelnými orgiemi a tlakem buldozeru letos nikdo nepřekonal. Srovnatelně působivou scénu si připravili snad jen Cult of Luna, Hypocrisy a Testament. Parkway Drive s jejich ohňovou show nepočítám, protože to není kapela, ale… však víte co :) Větší část koncertu Mešuge jsem se houpal v jakémsi transu, vše kolem bylo temné a bezbřehá zoufalost uvnitř duše byla nahrazena klapající továrnou, která dala zapomenout na ubohé lidské strasti. Stát se chladným a dokonale poslouchajícím strojem ovládaným čtveřicí magorů z pódia bylo moc fajn.

AddSatan: Po Daughters jsem neměl hluku dost a tak jdu zkusit další noise, resp. power electronics Teorema v KAL. Pulzující, postupně se frekvenčně zahušťující výplach, do toho přes zechovaný mikrofon hulákající člověk v masce, stroboskopy, asi 5-10 minutový úsek byl vyloženě super. Škoda, že to negradovalo ještě víc a déle, hlukař naopak v závěru produkci nepochopitelně ztišil a pouštěl jen pár nevýrazných bzukotů, lidé odcházeli, i potlesk pár pozůstalých byl rozpačitý.

Radek: Najednou jakoby byla pevnost Josefov smetena severskými vichry, které vnikaly až do morku kostí. I když jsem set Norů Kampfar odsledoval z venkovního placu a viděl jsem jen malé postavičky na pódiu, jejich severský zvuk ostrý jako břitva měl silný účinek. Výrazné riffy dýchající jako studené vodopády, hymnické popěvky (občas falešnější, ale nevadilo to) daly vzpomenout na typicky severskou melodiku a tamní hudební způsoby. Střídání bouří a pomalejších poryvů bavilo.

mIZZY: Noiserockovým výplachem a podladěnými polyrytmy nadšení nekončí, na KAL akorát začíná Minkz, kterého okamžitě řadím vedle Marakiho mezi Slováky, kteří umí rozjet pořádné techno. Není to sice jen nelidská rychta o vysoké frekvenci, Minkz se dostal i do klidnějších poloh, kde využívá dost industriálních zvuků a ruchů, ale samozřejmě to umí i dobře rozjet. Dobře proměnlivé a celkem rozbité techno mi v danou chvíli fakt dobře sedlo a i vzhledem k tomu, že jsem věděl, že už nemusím utíkat na opět odpadlé Deicide, mě naladilo na taneční náladu, že jsem zde úplně ztratil pojem o čase.

onDRajs: A teď jeden z důvodů, proč jsem jel na letošní Brutal - Car Bomb. Newyorští šílenci v Evropě nehrají a tohle tak byla jedna z mála příležitostí je vidět. Na Obscure stage bylo dost plno, až mě zaskočilo, kolika lidem se tahle neurotická přetechnizovaná hudba líbí. Amíci přesně podle očekávání předvedli famózní výkon. Původně jsem si myslel, že budu pařit, jenže jak jsem zjistil, ono to nejde. V hudbě Car Bomb se nedá ničeho chytnout, zasekávaná muzika se neustále rozjíždí, za dvě sekundy zpomalí, změní rytmus, a tak stále dokola, jako na horské dráze. Ve finále jsem si připadal, jako kdybych 45 minut dostával elektrické šoky. Kovově zvonivá basa na způsob Crowbar, vzadu robot za bicími a holohlavý kytarista, který do davu cpal samé psycho riffy. Michael Dafferner s kšiltem dozadu štěkal jako zmeshuggovaný ratlík, jediné, co mu nešlo, byly čisté zpěvy á la Deftones, tam to bylo falešné, ale ke konci setu se to zlepšovalo. Škoda jen, že nezaznělo nic z kakofoního mistrovského debutu Centralia. Kvartet se místo Gorguts vazbení soustředí na arytmické výstřely na jednu strunu v roztodivných tempech, což s sebou nese jistá hudební omezení a horší možnosti dalšího hudebního vývoje. Car Bomb tak hráli hlavně z Meta, dostalo se ale i na w^w^^w^w a kluci nám předvedli tři songy z nové desky Mordial. Když koncert skončil, připadal jsem si, jako kdybych vylezl z pračky s pracím programem „těžká psychóza“. Tak intenzivní to bylo. Playlist: Finish It, The Sentinel, Scattered Sprites, Nonagon, Dissect Yourself, Gratitude, From the Dust of This Planet, Constant Sleep, Blackened Battery, Lights Out, Secrets Within.

LooMis: Dá se připravit na koncert kapely, kde každá jednotlivá skladba zní jako 4 minutový "snippet" namixovaný z desek Meshuggah a Ion Dissonance? Nedá! Prostě nedá! To, co předvedli Car Bomb, byla jedna velká psycho/disonantní jízda, hradba šílených brejků, zasekávaček, pokřivených stupnic a povětšinou řevu. Michael byl vlastně "nejslabším" článkem - melodické linky mu zprvu nešly, ale pak se je trochu "naučil" a na závěr, když vydal "paviání" výkřik od bicích, to bylo vůbec nejlepší. Zbytek sestavy je jak z jiné planety - basák se tváří, jako kdyby nic nehrál, bubeník jak po ranní procházce a kytarista? Pomoc. Něco podobného už jsem zažil s Gigan, ale tohle bylo ještě vyhrocenější. Úplně nejvíc mě ale rozsekala uprostřed setu jednička z Mety - From the Dust of This Planet - ten sestupnej motiv na začátku, jak se změní v sypanici a vzápětí zlomí do otočeného Bleed? Nejvyhrocenější kapela letošního festivalu!

MXL: Nejen pro mě byli Car Bomb tahákem non plus ultra a po Meshu se i tento zážitek dal zařadit k romantickým chvilkám z válcovny ocelových plechů. Neustálé změny tempa, zasekávačky, zpomalování na hranici únosnosti a zase zlámané breaky, to vše mělo účinek pneumatického kladiva na mou už tak dost metalem, chlastem a čarovným bejlím podlomenou morálku. Matematická tortura mnou procházela jako olověná stoka, velmi těžko jsem registroval jednotlivé skladby, i když tuším, že došlo nakonec na songy ze všech alb. Nevím, zda jsem byl šťastnější v průběhu produkce nebo až po ní, ale vím jedno - chci ještě!

mIZZY: Ze zajímavosti jdu kouknout na chvíli na Discharge, ale když zjišťuji, že místo pořádně nakopnutého disbeatu to je spíše unavené HCčko, tak brzo odcházím. Možná jsem byl už moc vygumovaný z techna, ale kromě odškrtnutí další legendy ze seznamu jsem moc neviděl důvod, proč zde zůstávat.

MXL: Discharge jsem v podstatě jen poslouchal u stanu a bavil se dobře. Kultovní crust/punk potěšil svou spřízněností s The Exploited, ale v danou hodinu to bylo málo. Jen přeci, předchozí zážitky byly příliš intenzivní. Nicméně doufám, že je uvidím příště v lepší konstelaci.

mIZZY: Na Carpenter Brut se doplazím s naprosto nulovým očekáváním. Pouze jsem chtěl opět slyšet samplovaný Kvohstův zpěv v songu Beware The Beast a třeba si zakřepčit na Maniaca. Když hráli nedávno v Akropoli, odcházel jsem poměrně znechucen tím, o jak odporný playback se jednalo. Ono teda ne, že by to člověk od synthwave kapely nečekal, ale… On se vlastně i ten Perturbator zbláznil, když místo laptopu teď hraje na klávesy a s bubeníkem. I tentokrát šlo vidět a slyšet, jaké dělají hudebníci na pódiu divadlo, když hudba, která šla z beden, byla úplně o něčem jiném, než co hráli. Teda ne, že by nehráli vůbec, jistou složku asi i instrumentálně naživo tvoří, ale oproti tomu, co jde ze samplů, to je úplné minimum. Když ale člověk odhodil jakékoliv předsudky stranou a šel se pouze pobavit, tak Carpenter Brut splnili svůj účel. Turbo Killer i další songy byly zábavné a hororově perverzní projekce taky, možná dokonce lepší než minule v klubu.

Radek: S Carpenter Brut přišla na závěr obrovská diskotéka, na které byl zatím největší nával, jaký jsem dosud v čase stráveném na BA zažil. Za strhujícího světelného lunaparku začala pevnost Josefov vibrovat v pulsech synthu. Návrat do 80. let rozehřál snad každého přihlížejícího. Popravdě, komfortní to úplně nebylo. Opilí jedinci poskakovali a příliš se nezajímali o to, jestli neustále naráží do druhých. Jelikož jsme na sobě byli nalepení jako sardinky, příliš moudré to nebylo. Carpenter Brut byli energičtí a neuvěřitelně pozitivní. Beaty a zefektovaná kytara s přesnými bicími tvořily chytlavé, diskotékově pařící songy. Nejlepší však byly písně s čistým zpěvem, který byl ale bohužel pouštěný. Celý areál na nohou, i když mě místy v ten moment neuvěřitelně vytáčel, vytvořil neskutečně krásnou atmosféru. Párty jak se sluší a patří. Zařadit do soupisky kapel synth byl velmi dobrý nápad. Ve čtvrtek jsem toho tedy neviděl mnoho, ale návštěvy stage byly o to výživnější, i když – to nejlepší přišlo v den následující.

MXL: I když čas pokročil, nešlo nezůstat na mé nové oblíbence z Islandu, šestici Une Misére. Pro věci neznalé se jedná o kapelu, která se sice skládá z hudebníků blízkých HC scéně, ale v tomto případě se jedná o blackened/groove/HC nejvyšší jakosti. O tom svědčil i narvaný stan v půl třetí ráno. Skladby v pomalém valivém až středním tempu dokonaly dílo zkázy, které ve mně čtvrteční den zanechal. Pohlcen atmosférou jsem se odkýval do somnambulního stavu, následně jsem jen z dálky tušil ruce přátel, které mě kamsi vedou a k opětovnému navrácení vědomí došlo až s dávkou absintu a rachotem techna na KAL stage.

mIZZY: Netřeba ale dodávat, že po opětovném přesunutí na KALtekk dostaly tancovačky opět úplně nový rozměr. Tentokrát se jelo takové tempo a blesky, až to bylo nepříjemné, ale extáze se opět dostavila. Navíc jsem si tentokrát za mixy všiml více lidí, kteří se různě střídali, měnili polohy a tracky různě remixovali. Od dunivé rychty jsme se dostali ke kvílivějším momentům a regulérním výplachům. Tenhle druh zábavy v pozdních hodinách opravdu vítám a zdá se, že jeho kouzlo objevuje i na Brutalu čím dál více lidí. Před spánkem ideální.

Fotky © David Surovec a Radek Holeš / Brutal Assault

Report z pátku

Jiné názory


Přispěj do diskuze

mIZZY: Vím o tom, ale pro mě je to ze severu do Vídně prašť jako uhoď. Nejbližší (ale taky s přehledem nejdražší) je pro mě Berlín, ale 2.500,- za cestu ?!

Budou případně i ve Vídni (vychází to na sobotu).

Daughters fantastický... Předvedli ten druh koncertu, kterej mně naprosto změnil, posunul, zintenzivnil vnímání studiový tvorby (přestože už předtím jsem je drtil o sto šest). Taky jsem stál vzadějš (kousek za zvukařem) a potvrzuju, že takhle s odstupem to byl spíš skvělej bad trip, trans, než punk. Naposled mě takhle rozšvihali Swans na stejným místě před dvěma lety. Kdybych to neměl šest hodin cesty, tak asi zajedu v říjnu do Bratislavy pro nášup...

Une Misére pro mě největší překvapení festivalu. Šel jsem se mrknout na introvertní pochmurnej set před spaním a dostal do ksichtu kýbl energie a circle pit jak cyp. Jen nechápu, co to dělá u Nuclear Blastu (?)

áá Car Bomb jsme zapomněl. No jejich set kazili dvě věci a to že jsem na ně přišel po Meshuggah a momenty kdy se zpěvák snažil o čistý zpěvy, jinak to bylo ok

aktuálně

diskuze