Články

přeposlat článek tisknout
Brutal Assault 2017 – čtvrtek

Brutal Assault 2017 – čtvrtek

  • kdy: 10.8.2017
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

Dámy a pánové, posaďte se (na prdel!), Císař přichází!

BA program

První dojmy / shrnutí
Středa

MXL: Trutnováci Exorcizphobia k snídani podávali jak jinak než energický thrash, na který se už v půl jedenácté dopoledne stála fronta. Kluci si vystoupení na BA viditelně považovali, mělo to říz, odpal a až na trochu úsměvný akcent v angličtině zpěváka všechno v pořádku. Dobrý základ pro náročný den.

Brazilské ďáblice Nervosa jsem naživo ještě neviděl a velice potěšily. Jestli Exorcizphobia tíhla ke spíš skejťáckému thrashi, tahle trojice se prezentuje agresivnější odnoží, jakou známe třeba od starých Sodom, Kreator nebo Destruction. Zpěvačka a kytaristka Prika je fakt kost a pánové pod pódiem jí zobali z ruky, zvlášť když kamera opakovaně zabírala její impozantní pozadí. Páteří natlakovaného setu byly skladby z dvojky Agony jako Surrounded by Serpents, Arrogance nebo Guerra Santa. Prika s Fernandou vzali do trojice novou bubenici, a ta přinesla do hudby více death/thrashový feeling. Hudba tak vyznívá výrazně brutálněji jak na deskách. Z jedničky potěšily skladby Death! a Into Moshpit.

Nervosa

Mám pochopení pro hudební ambice Lorda Morbivoda. War for War je ale opravdu slabota. Prý industrial metal. Pokud styl definují nepříliš nápadité riffy a plastikový zvuk kláves, budiž. U W4W zaujala pouze sopranistka, jinak spíš stánek s nápoji.

Přiznávám, že Insania, zejména v devadesátých letech na přelomu tisíciletí, patřila k mým favoritům domácí scény. Po albu Trans-Mystic Anarchy mě hudebně oslovovala spíš jednotlivými skladbami, než jako celek. Pollyho texty ovšem nikdy nepostrádaly inteligentní humor a ironií prodchnutý filozofický nadhled. A tak je tomu dodnes. Jakoby nevýrazná hudba současné tvorby kapely dělala křoví povedeným deklamacím a pointám frontmana. Celkově vzato, nuda to nebyla.

onDRajs: Do areálu přicházím na set Insania. Nevím, kolik fanoušků na ně dorazilo do pevnosti, obecenstvo BA pro kapelu asi nebude nějaká bůhvíjaká „cílovka“. Ale i metloši se do groovy rytmů našich HC/crossover matadorů čile pohupují a Insania do nich sází jednu pecku za druhou (Nebe a Nietsche, Božská komedie). Dobrý start do nabušeného festivalového dne.

Následuje silné trio kapel. Začínáme s deathmetalovými náladotvůrci Fallujah. Když kvintet hrábne do strun, padá mi brada. Ten zvuk! Nad nabroušenými kytarami jako hora ční Bairdovy bicí. Na studiovkách je to plast až běda, ale na festivalovém aparátu se s každým jeho průšlapem hýbou vnitřnosti a nadskakují obratle. Jako jediná se trochu ztrácí baskytara, ta dostává prostor hlavně v shoegazových momentech, kdy se kapela nadechuje k další sonické erupci. Za odejitého Alexe Hoffmana zaskočil vokalista jiný, ale popravdě, kdyby mi to Bizz po koncertu neřekl, ani bych to nepoznal. Hodně tlačený deathcorový projev, který stejně jako občasné monotónní breakdowny shazuje jinak emociálně pestrou muziku. To je asi jediná výtka k souboru. Provzdušněná sóla (ten zvuk!), teskná atmosféra a vcelku originální rukopis – to jsou prvky, které Fallujah oddělují od zbytku současné tech/death/core scény. Živě je to ovšem podstatně syrovější, třeba šeptanda v The Void Alone ani není slyšet. Ansámbl se koncentruje hlavně na věci z Dreamless, předchozí placky jsou zastoupeny jen jednou písní. Jedna z nejlépe znějících kapel festivalu.

bizzaro: Byla to Sapphire. Nebýt tolik vytažených kopáků, asi by pro mě byli Fallujah vrchol festivalu. Originální, nabušené a přitom emocionální i přes hráčskou ekvilibristiku. A vokál? Monte Barbard (dnes The Kennedy Veil) ho má středovější, ne tak hluboký a tlačený. Na deskách bych ho pro větší variabilitu asi uvítal, živě však radši Hoffmana.

Fallujah

MXL: Na druhé setkání s Fallujah naživo jsem se velmi těšil a jejich natlačený moderní death metal mi doteď zní v uších. I když s téměř neslyšitelnou Brianovou kytarou, a také spíš tušenou baskytarou. Všechno přemlátily nahulené bicí a frontmanův zuřivý štěkot. Z toho pak vyrůstaly Scottova atmosférická sóla. Přesto technodeath metal říznutý dědkórem bavil už jen svou členitostí a přístupem kapely. Hrálo se hlavně z Dreamless, skladby šly jak na desce (The Void Alone, Abandon, Scar Queen), ale zaznělo i SapphireThe Flesh Prevails. Intenzita a originalita kapely dokázala přebít znechucení ze zvukaře a kramářského hecování fanoušků vokalistou, což mě sralo snad u každé druhé kapely.

onDRajs: Je krátce po druhé hodině, přecházíme doprava. Sluníčko nekompromisně smaží a na prkna si to bez velkých keců hrnou Gadget. Švédové nikdy nebyli přeborníci v komunikaci s publikem, nejdelší věta, co k němu zpěvák Emil Englund prohodil, bylo: „Milujeme Českou republiku, je to náš druhý domov.“ Jinak ticho. Vystoupení uvádí intro složené z mixu válečných sirén, výbuchů bomb a zvuků stíhaček. Ano, tohle je grindcore. Místa pod pódiem je překvapivě hodně a sledovat kapelu lze pohodlně z několika málo metrů. Švédové to od začátku do posluchačů nekompromisně rvou, zcela v duchu Nasum vždy k sobě spojí několik skladeb a oddych nastává až při d-beatových, nebo pomalejších kusech (např. In The Name of Suffering). Většina odprezentovaných písní pochází z loňského návratového The Great Destroyer, do minulosti zabrousí kapela jen občas. Škoda? Ani ne. Kytara je po zvukové stránce klasická crustová špína, srovnávají to ale Williamovy bicí, bez nichž by z Gadget zbyl jen bordel. Frontman Emil vypadá jako fanoušek Motörhead, nebo chcete-li, hrdina z Friedkinova filmu Na lovu a z černé džínové vesty mu vykukuje pupek. Vystoupení mi přijde nekonečné, kvartet hraje už x-tou skladbu a konec ne a ne přijít. Přitom to byla půlhodina. Zakončení masakru představuje závěr The Great Destroyer – skladba I Don’t Need You Dead and Gone. Poslední pomalý a stále rostoucí riff Gadget živě ještě doplnili o zvuk sirény, zřejmě asi proto, aby zkázonosný efekt ještě víc umocnili. Parádní koncert, kterému by slušelo víc lidí pod pódiem.

Pokud si dobře vzpomínám, Cryptopsy naposledy zahráli na BA předloni. Tehdy to bylo dobré, jen tomu chyběla druhá kytara, vzpomínal jsem v duchu na dva roky staré zážitky. No, letos byly pocity horší. Kapela vsadila na jednu kartu – desku None So Vile, kterou se rozhodla na evropském turné přehrát celou. Album je to dobré, sám jsem ho ve své době slyšel asi 493x. Jenže sama skupina ho hravě překonala svými následujícími dvěma počiny. Zvukově to zdaleka nebylo tak ořechové jako v případě předchozích kapel, minimálně kytara zasloužila lepší péči než jen zvuk sypající se instantní polévky. Dojem nezachránil ani vokalista Matt McGachy, který vlastně poukázal na to, jak jsou dvě polohy původního pěvce Lorda Worma - huhlající senior a tasmánský čert - vlastně směšné. Že chybí druhá kytara, bylo logicky nejvíc slyšitelné při sólech. Hrát hudbu postavenou na dvou kytarách jen s jednou, je prostě nesmysl. Možná, že je dobře, že Quebecští hráli pouze z None So Vile, protože absence druhého sekerníka by v písníchWhisper Supremacy a And Then You’ll Beg bolela ještě víc.

mIZZY: Jít na Cryptopsy, když hráli celé Non So Vile, nemohl být blbý nápad. I když nechutně pařilo slunce, tak se na jejich sypanice roztančilo dost lidí. Matt sice nemá tak nechutný vokál jako Lord Worm, ale na druhou stranu solidně řve. Možná bych si od nich dal naživo raději i jiné songy, ale na probrání slušné.

MXL: Cryptopsy, kanadská legenda technického deathu, přijela oslavovat dvacetiny kultovní desky None So Vile. Čtveřice z Montrealu tradičně šlapala jako hodinky, zvuk vpředu, kde jsem byl, velmi dobrý a čitelný. Notoricky známé vály alba nemohly zklamat a navíc kluci ukázali, jak se dá jen ve složení basa/kytara/bicí předvádět prvotřídní technika. Jediné, co mě otravovalo, byl monotónní ryk Matta, který ač není špatným vokalistou, party Lorda Worma, který None nazpíval, nedává ani náhodou. Většinou tak šlo jen o neartikulované hučení a řvaní, které se mi k hudbě příliš nehodilo.

HavokBrutusáček: Všechna čest starým pardálům, obzvláště včera hrajícím Overkill, ale jak jsem avizoval v tipech, Havok mohli být černým koněm a taky jím byli. Perfektně technicky, moderně zahraný old school thrash metal, kterému vévodila břitká basa a uřvaný David Sanchez. Kupa sól, k tomu zvuk neměl daleko k desce, ta je hodně přesná a nedává prostor k chybám pro živé hraní. Ty se také nedostavily, naproti tomu pouze čirá metalová radost a spousty energie. Havok jsou sehraní až běda a prostě to šlapalo. Prim samozřejmě hrála nová deska a její klipovky. Novinka nabízí delší skladby, které mohly v setu se starším materiálem trochu nudit, ale kapela to hravě utáhla. Z toho mála thrashe na letošním ročníku jsou Havok jasným vítězem. Věštím větší budoucnost než hraní v odpoledních hodinách. Thrash!

MXL: Vystoupení Havok jsem si čertužel nechal ujít, zachycen v tenatech italských bezbožníků Hour of Penance. Nadešla hodina odplaty a Římané nás ve stanu nekompromisně drtili, přibíjeli na kříže a naráželi na kůly. Brutal Dave za bicími byl ve výrazně lepší kondici než dva týdny předtím v Budějovicích s Beheaded. Přičítal bych to prostému faktu, že slyšel dobře ostatní hudebníky. Intenzivní a propracovaný death metal bavil mě i ostatní pomatence.

Další dotek oslizlých zkázonosných chapadel Cthulhu v podání francouzských blackařů The Great Old Ones jsem znal z desek, pánové s sebou přivezli jako plnohodnotného člena kapely i velkou Lovecraftovu podobiznu, která na ně během vystoupení dohlížela. Velmi působivý atmosférický black (nechápu často uváděnou škatulku post-black) vyzněl naživo ještě lépe než na deskách, střídaly se pomalejší i rychlé skladby a já byl nadmíru saturován. Leč po půl hodině jsem byl nucen vyjet za expertízou kalných vod severoafrického veletoku na hlavní stage.

Na temné egyptology Nile z Jižní Karolíny jsem byl zvědav už proto, že jejich poslední zásek What Should Not Be Unearthed mě oproti starším deskám svou nemastnou neslanou produkcí nepřesvědčil a já byl zvědav na živé provedení… a posadilo mě to na zadek. Nile předvedli z mého hlediska jeden z nejlepších koncertů Brutalu a myslím, že i oni si to užili plnou měrou. Zvláště mastermind Nile Karl Sanders s nezbytným ankhem na krku se stále tlemil a řval jak posvátný bůvol. Z poslední desky nakonec zazněla jen povedená In the Name of Amun, hrálo se hlavně z Black Seeds of Vengeance a starší kultovky In Their Darkened Shrines. Tutovka Unas Slayer of the Gods nemohla chybět. Od první Sacrifice Unto Sebek byl zvuk čitelný, chlapi se tradičně účelně ve třech dělili o vokál a George Kollias za škopkama je prostě bůh. Lidi v kotli se mohli pominout a Nile jim nic nezůstali dlužni. Fakt zdrcující vystoupení a pro mě jedno z nejlépe hodnocených na BA.

mIZZY: Po dostatečném odpočinku a posilnění se začal maraton kapel, ze kterého nebylo úniku. To ovšem nevadilo, protože čtvrteční blok od sedmé do dvou ráno považuji za to nejlepší z letošního Brutalu. Nile jsem už viděl, ale vždy s dost na hovno zvukem. Ten jim ale letos parádně hrál do karet a i bez Dallase předčili má očekávání. Parádně odehraný technický brutal death se setem plným skvělých pecek od Sacrifice Unto Sebek až po Black Seeds of Vengeance.

LooMis: Samael na deskách už dávno rezignovali na své průkopnické kořeny a sází na jistotu skočného elektronického black metalu. Výborné kusy se tak střídaly s výplní, čímž myslím zejména nové věci, které zazněly. I když třeba i taková The Ones Who Came Before z Passage se v živé verzi nemůže srovnávat, byť s notně upravenými, starými věcmi z Ceremony (třeba zrovna Son of Earth). S Passage se začínalo a končilo – úvodní Shining Kingdom vystřídala hypnoticky temná Rain a uzavírala My Saviour. Ale pomyslný vrchol byl uprostřed setu, kde trůnily tři skladby ze Ceremony Of Opposites - odstartovalo to temné vzývání Baphomet’s Throne následované Son of Earth (trochu moc techno upravené) a epicky rozmáchlou Crown (tady to naopak šlapalo). Celkově - dlouhé akorát tak, aby nezačalo nudit.

MXL: Švýcaři Samael, kvůli kterým jsem – já bloud! - obětoval prý skvělé Swans. Na rozdíl od Nile patřili k mému největšímu zklamání letošního Brutalu. Zvláštně sestavený setlist způsobil, že se skladby odehrávaly v téměř totožném tempu a také sterilní Vorphalackův projev vystoupení nepřidával. Přitom se nejvíc hrálo z Passage a Ceremony of Opposites. Rain ani Baphomet´s Throne mě však do varu nepřivedly a za jediné zpestření považuji novinkovou techno/industriální Angel of Wrath, kdy Vorph odložil kytaru. Drop z někdejších Sybreed odehrál standard, Makro měl zajímavou svítící kytaru a černobílou image. Xy pařil jako o život ale… nic…

Amíci Hatebreed asi jen těžko mohou někoho odradit, zvlášť pokud tíhnete k brutálnějšímu US hardcore. Nejsem úplným znalcem téhle connecticutské partičky, ale strhující živelná nálož pobavila a probrala. Lidi pod pódiem se zase zmagořili do nepříčetna a s kapelou si vyměňovali impulsy k ještě větší pařbě. Poznal jsem tracky Live for This, Smash Your Enemies, A Call for Blood nebo This is Now. Z přehulené kytary od půlky trochu bolely uši, ale to je metal. Vystoupení kapel tohoto typu mi na BA dlouhodobě hodně sedí. Madball bych hodnotil o něco výše, ale to je subjektivní pocit.

SwansmIZZY: Swans vzadu protahovali start a začali o čtvrt až půl hodiny později, což je velká škoda. Jejich set šel dle původního plánu v pohodě stihnout celý i s přeběhnutím na začátek Emperor. Takto, i když jejich noise rock byl  na festivalu skoro stejná masáž jako v klubu a Screen Shot i další skladby parádně drtily, nebylo možné Labutě dokoukat do konce. Já vím, za odchod v půlce The Glowing Man před závěrečnou gradací patří sto ran holí, ale Emperor jsou povinnost.

AddSatan: Set Swans se víceméně držel toho, co je zaznamenáno na letošním živáku Deliquescence (nevím, jestli zaznělo všechno), takže pro podrobnější popis lze odkázat i na Gorthův popis koncertu v Arše. Na začátku Gira docela vtipně zazlobil (poprvé v životě prý pro metaláky udělal paroháče a po jásotu je s poťouchlým úsměvem vyfuckoval) a pak už se ambientnilo, dronilo, hlučelo, hypnotizovalo (a ubíjelo – v dobrém, i ve zlém). Zvuk byl v zásadě super – náležitě hlasitý, ne však vyloženě nepříjemně (možná jen některé výšky v pár chvílích), po cca hodině jsem kvůli šetření uší sice špunty lehce nasadil, ale zažil jsem i hlasitější koncerty. Zároveň byl i skvěle čitelný. I díky klávesovému a lap steelovému ambientoidnímu „mlžení“ to působilo docela barevně. Pod vlivem úderné rytmiky a basy (mohla být klidně ještě o malinko vytaženější) se zvláště v takové Screen Shot (to je fakt dobrá skladba) nešlo nekymácet do rytmu. Vyskytly se sice místa, kdy mi, stejně jako u nahrávek přišlo, že ta a ta pasáž už trvá až moc dlouho, ale živě to díky intenzivnímu zvuku funguje lépe, až jsem se divil, jak dlouho mě vlastně baví to řezání do 1-2-3 akordů. V pár chvílích mi to vlastně trochu připomnělo i Dark Buddha Rising (jasně, to je doom metal, ale „nějak to tam bylo“), ale ti mě přece jen, kompozičně, zvukem, vokálně, atmosférou, baví o něco více. I Girův hlas mě převážně bavil, stejně jako jeho lehce šáhlá, až legrační pódiovka, někdy během jednoho z Cloud of… (?) mě ale začal svým neustálým „hejkáním“ (nebo jak ty zvuky nazvat) trochu iritovat a ani hudba mě už tolik nebrala, tak jsem si šel radši pro pití. Pak se ještě vracím na větší část krautrockové The Man Who Refused to be Unhappy (kdo by řekl, že Swans udělají takhle energickou až „veselou“ skladbu), abych si jako „guilty pleasure“ užil i Girovo „ba-ba-ba-ba-ba-ba-ba butterfly!“ (je to ale dědek bláznivá!) a pak už je čas na mobilizaci, protože Císař už je blízko. Swans tedy pro mě přes drobné výhrady velmi příjemní/dobří, místy i poměrně strhující, ale že by mě to vyloženě nějak „sundalo“ říct nemůžu. Nejspíš to i zkrátka částečně přebilo to, co jsem zažil potom…

onDRajs: Swans jsem chtěl dát původně úplně celé, leč to kvůli časové kolizi s Emperor bohužel není možné. Je to škoda, protože závěry koncertů Girovy bandy jsou kulminací až do bolestného noise pověstné. Druhá škoda je, že si kapela jako jedna z mála dovoluje luxus zhruba patnáctiminutového zpoždění. Při nástupu na scénu Gira návštěvníky vítá po svém, při slovech „tohle už nikdy neudělám“ ukáže tisícům fanoušků napresovaných pod plachtou stanu zdvižený prostředníček. Publikum se směje, poprvé a naposled. Pak přichází hypnóza masou zvuku. „Girovci“ v prvních cca 20 až 30 minutách doslova vyždímávají možnosti jediné noty – opakují se jen momenty uvolnění s pulzující kytarovou stěnou. Když toto schéma opakují potřetí, dostavuje se mírná únava ze slyšeného, nicméně tuhle strategii jakoby si sama kapela uvědomovala. Minimalistického přístupu využije k omámení posluchačů, pak přichází nečekaný úder – skupina začne normálně hrát. V pozadí standardní pomalé tempo bicích (to dosud chybělo), zvukomalbu obstarává Christoph Hahn se svou lap steel kytarou, noisovou hradbu pak Gira s Westbergem. Akustické pasáže dokreslují Girovo kvílení a zaříkávání. Publikum je ze Swans nadšené, já také, jenže do samého konce to nejde dát. Císař už totiž ladí kytaru…

EmperorAno, důvod návštěvy josefovské pevnosti je tady. Čas nadešel! Emperor přijeli na BA, aby nám zahráli dost možná vůbec to nejlepší, co kdy severská blacková scéna v 90. letech vyprodukovala. Je třeba hltat každičký detail, neboť tohle se už nebude opakovat. Alsvartr (The Oath) funguje jako intro pro nástup na scénu. Z původní sestavy, která nahrála Anthems to the Welkin at Dusk, se na ní objevují Trym, Samoth a Ihsahn. Doplňují je basák z Myrkskog (zde bubeník) a na klávesy a doprovodný zpěv Einar Solberg z Leprous. S nástupem Ye Entrancemperium odpadávají poslední obavy ze zvuku, ten je totiž ještě lepší než na desce. Ta si sice díky Grieghallenu zachovala svou magii, jenže na koncertě je slyšet Trym v celé parádě. Dvoušlapka, tomy, šroťák, činely, prostě všechno. Je fajn, že Ihsahn to zvukově nejede všechno „na sebe“, skupina šlape a zní jako celek. Až na drobné změny (třeba nápěv v Ye Entrancemperium) hraje všechno jako na desce a já si po celou dobu trvání koncertu lámu hlavu, co že to vlastně před dvaceti lety vydali. Škatulka „technický sympho black s progresivními postupy“ možná trochu vystihuje technický aspekt věci, ale ta čarodějnická magie, která z alba dýchá, bližšímu popisu uniká. Vystoupení jede jako po másle, na všech muzikantech je znát velká koncentrace, žádný úsměv, žádná zbytečná gesta, jen a jen hudba. Světla barví scénu do zelena, stejně jako přebal Anthems, který se nad ní vznáší jako obraz. Radost z dokonalosti kazí v podstatě taková drobnost – kamery zabírají jen hlavní trio (Tryma navíc z dost blbého úhlu) a já jako prcek, který na pódium prostě vidět nemůže, si říkám, jestli klávesy nejedou z playbacku. Až ve chvilce, kdy se les metalheads rozestoupil, jsem si všiml vlevo stojícího Einara. Že by podmínka kapely? Anthems končí majestátní instrumentálkou The Wanderer a kdyby i tohle byl konec vystoupení, nezlobil bych se. Jenže jde o headlinera a tak přichází Curse You All Men!, I Am the Black Wizards a povinná Inno a Satana. Vystoupení snů.

AddSatan: Jediná věc, které jsem se u vystoupení Emperor obával, zvlášť proto, že hráli na levém pódiu, na které jsem slyšel (a sám se i 2x o tom přesvědčil) převážně negativa, byl zvuk. Že bude ale až takhle perfektní, v to jsem ani nedoufal! Pravda, u intra Alsvartr(The Oath) jsem si ještě říkal, že je to nějak potichu, ale s nástupem kapely a následným rozjezdem Ye Entrancemperium bylo jasné, že tohle bude fakt velké! Po opravdu krátkém srovnávání byla už hlasitost náležitá - tak akorát, vše skvěle čitelné, vyvážené, zároveň do značné míry zůstala i lehká zastřenost a „zamlženost“, kterou mám na albu tak rád. Znělo to až překvapivě autenticky. Oproti desce ale trochu vylezly bicí (zvláště rytmičák – zněl parádně a chválím i nepřepálené kopáky), lehounce i basa, klávesy tak akorát, no prostě pecka, zvuk lepší než na Hellfestu! Příjemně překvapil i Ihsahnův vokál. Před 3 roky jsem si říkal, že skřehot z ItNE už úplně nedává (byť se mu úspěšně blížil), ale „barvu“ (harsh) vokálu z Anthems… pořád zvládá bez problémů. Ad čisté zpěvy – většinou dobré, v pár místech jen tak tak/na hraně. Mj. ke kladům počítám i to, že Einarův vokál trochu utopili (vlastně jsem si asi do půlky setu myslel, že tam ani není, neviděl jsem na něj). Je sice technicky lepší zpěvák než Ihsahn, ale jeho projev je až příliš přepjatý a nesedí mi tam. Že všichni zúčastnění hráli skvěle, je už asi zbytečné dodávat (ano, pár mini-chybek jsem si všiml, ale to byly tak nepatrné mušky, že se snadno utopily v tom oceánu geniality, který se na nás z podia neustále valil). Říkal jsem si to už tolikrát, ale živě mě znovu dostávalo, jak moc skvěle je Anthems… složené. Jedno z mála hudebních děl, kde prostě není slabší místo, každý riff je skvost a každá nota (i v sólech) dává naprostý smysl, ta ohromná kompoziční nápaditost a „dramaturgie“, (přiměřená) technika, dynamika, potemnělá, tajemná, vznešená atmosféra, agresivita (ty závěrečné rozsekávací sypačky!). Ano, v black metalu najdete kapely agresivnější, nasypanější, temnější i techničtější atd., ale neznám žádnou jinou, u které by bylo všechno výše zmíněné namícháno v tak ideálním poměru. A k tomu ten svébytný, „aristokratický“ majestát, místy je to opravdu zhudebnění soumračného nebe, či polární záře. Krása. Nadšení u mě přetrvávalo po celou dobu setu, v pár místech vyloženě mráz po zádech (což se mi u black metalu živě stává opravdu vzácně), nejvíc asi v The Loss and Curse of Reverence. Hudbu skvěle podpořila i zpočátku vhodně zvolená (převážně) tmavě zelená světla (Deep Green Dark Chaos!), párkrát vyšlehly plameny (synchronizované s hudbou), jen snad těch stroboskopů mohlo být trochu míň. Pódiovka v pohodě, Samoth statičtější, ale k němu to tak nějak sedí, Ihsahn se Secthdamonem paří a dle všeho si to docela užívali, Ihsahn i jako frontman působí jako inteligentní sympaťák na úrovni, i v tomhle ohledu nemám, co bych vytknul (no jen ten singalong na With Strenght I Burn úplně nevyšel – kdo si má ty dlouhé texty pamatovat?). Na závěr ještě tři přídavky (doufám, že si za 2 roky vychutnám IX Equilibrum celé) a je vymalováno. Jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl, v rámci black metalu možná i ten úplně nejlepší.

mIZZY: Opět není třeba chodit kolem horké kaše, když vše podstatné zmínili ostatní, a rovnou napíšu, že ten odchod ze Swans na Emperor stál za to. Profesionálně zahrané celé Anthems… se skvělým zvukem a těmi nejlepšími přídavky, které si lze přát. Díky Black Wizard a Inno A Satana mi vlastně přestalo být trochu líto, že jsem neviděl set k In the Nightside Eclipse. Curse You All Men rovněž vnímám jako lákadlo na IX Equilibrium, za kterým snad za dva roky nebudeme muset jezdit moc daleko. Nejlepší ne-ug blacková kapela, co jsem kdy viděl? Možná, ale nejlepší kapela letošního Brutalu určitě.

MXL: Nebudu se tady rozepisovat o kapele, kterou všichni léta očekávali, protože ta léta pro mě odvál čas a najdou se tu jiné nadšené ohlasy. Nory jsem svého času zbožňoval, ale později se mi tak nějak zprotivil Ihsahn s jeho kecama i distancem od minulosti. Můj přístup k jeho hudbě se změnil a přes pár hezkých vzpomínek ve mně vystoupení Emperor nenechalo nic. Respekt k muzikantům, jen tomu už prostě nevěřím a neoslovuje mě to. Podezírám prostě frontmana víc z finančního kalkulu než z touhy po black metalu.

Opeth. Ještě horší případ jak Emperor, tenhle hipísáckej kolotoč jsem zpovzdálí slyšel asi dvě skladby a prchnul na KMFDM. Přitom stejný případ jako u Norů. Měl jsem Opeth moc rád a stará alba dodnes rád poslechnu. To byla ovšem úplně jiná kapela. Kámoši chválili zařazení starších tracků, pro mě je to aktuálně mrtvej band.

onDRajs: Opeth. Po Císaři to měli těžké, ale Akerfeldt a spol. to zvládli. Přiznám se, že jsem kapelu zcela nezáměrně přestal sledovat po Watershed. Jaké bylo mé překvapení, když jsem před BA rychle doháněl manko tří posledních alb, kde není stopy po growlingu, ostřejších kytarách a naopak na ní vládne duch progresivního rocku 70. let. Se dvanácti alby na kontě ovšem není problém setlist poskládat reprezentativně, a to se i stalo. Dlouhé klidné plochy absentují, živě stále vládne těžký kov. I když… Člověk možná už tou přemírou hlasitosti v průběhu festivalu zdegeneroval, ale zdálo se mi, že Opeth zněli, když ne trochu tlumeněji, tak s potlačenými kytarovými středy určitě. Já to kvitoval s povděkem, možná stárnu, ale mít všechno čtyři dny na max mi přijde kontraproduktivní. Novější tvorbu reprezentuje Cusp of Eternity a hned v úvodu Sorceress. Pak už grupa jede na jistotu. Zazní parádní Ghost of Perdition, letitá Demon of the Fall z třetí desky a totální mrda – Drapery Falls s čarokrásným ústředním riffem, který (doufám) vzal vítr z plachet i těm největším kritikům současných Opeth. Jako poslední skupina dává Deliverance, na kterou už háže „řepou“ kdekdo. Čeho jsem si v minulosti cenil a co oceňuji i nadále, je civilní Akerfeldtovo vystupování mezi jednotlivými písněmi. V záplavě „muthafuckaz“, které jsme slyšeli u ostatních frontmanů, to bylo osvěžující.

KAP stagemIZZY: Z následujících Gnaw Their Tongues na KAL stage jsem byl však neméně nadšený. Po Císaři byli mým největším lákadlem festu. Musel jsem sice vynechat Uada hrající na orientalu, ale jelikož prý byli docela punk odrhovačka, až tak mi to nevadí. GTT začali totální industrual black mordou hned ze startu, kdy mi až bylo trapné, že lidi kolem mě sedí a nepaří. Dále se set houpal dost v noise, sludge a power electronics vlnách, kvílením nám dobře pročistili ušní bubínky, ale na black stále nezanevřeli. Při Moriesově jekotu a řevu samozřejmě hrozím a kývám se do rytmu jako magor. Zároveň se nejde nepousmát řetězy obmotanému a dořezanému maníkovi, který meditoval v první řadě. Každopádně totální šupa! Konečně mě někdo poslechl a Gnaw Their Tongues pozval. Celkem pecka, že ty dvě nejdůležitější kapely hrály hned ve čtvrtek a po sobě. Teď už bych skoro mohl jet domů, heh. Jako bonus potěšil ještě pokec s Mauricem a ukecání ho k pražskému koncertu. Více se snad brzy dozvíme od Heartnoize Promotion.

AddSatan: Půl hodiny k rozdýchání (nestačilo) a pak těžká volba, jestli dát Opeth (slyšel jsem jen část z dálky z valu a „tankodrom-kempu“ a i tam to znělo pěkně, zvláště Demon of the Fall), nebo Gnaw Their Tongues. Nakonec rozhodnutí padlo na GTT a nejsem si jist, jestli bylo úplně správné (zvlášť když Opeth hráli TheDrapery Falls, áchjo…), ale co už... Na Ambient stage dorážím asi až 5-10 minut po začátku, je tu docela plno a hlavně hrozné vedro a málo vzduchu, dominují pekelně rudá světla. No, vzhledem k Moriesově zálibě v mučících praktikách vlastně docela adekvátní prostředí. Dle očekávání i v živém provedení fungují lépe ty pomalejší pasáže, kde se mísí blackened drone/sludge/doom/noise zvěrstva, industriální údery a dark ambient s občasnými orchestracemi (místy je to kvůli nim až lehce horor-béčkové, ale moc to nevadí). Občas se vynoří i nějaké umělejší, elektronické zvuky/pulzy, je to zvláštně bizarní, ale víc mi vyhovuje ta noise/industrial surovost. Mories hraje na basu (která někdy zněla spíš jako kytara) a řve, slečna (paní Moriesová?) za pultem pouští podklady. Zvukově poměrně dobré, ale ještě trošku víc hlasitosti a basových frekvencí (na to, že hrál na basu) by určitě neuškodilo. Kupodivu i rychlejší, blackmetalové pasáže s programovanými bicími (zněly oproti nahrávkám méně plastově a úderněji) naživo vyznívají trochu lépe, než jsem čekal, ale klidně bych se bez nich obešel (navíc po Emperor, ehm…). Co se týče vokálu, Mories ze sebe na jednu stranu dokáže dostat i slušně zvrácené až děsivé „umrlčí zvuky“ a kvílení, ale v rychlých blackových pasážích, kde rychleji, „štěkavě“ frázuje, zní chvílemi až trochu úsměvně. No, celkově poměrně dobré, asi i lepší, než jsem čekal, ale v kolaboraci s Alkerdeel na Roadburnu mě GTT (resp. Mories) bavil o dost více. Samotné GTT si víc užiju při domácím poslechu (především starší tvorby).

MXL: Legendu elektro industriálního rocku KMFDM jsem pár let neviděl, ale před pár lety vícekrát, tak jsem čekal, jak to ve stanu vyzní. Na můj vkus se hrálo dost potichu, tahle muzika snese větší vytavení volume, ale budiž. Malinko mi chyběla dřívější punková agresivita, hrálo se víc ve středním tempu, ale od půlky setu pětice přitvrdila. Moc nerozumím, proč hrají KMFDM se dvěma kytarami, ale budiž. Sascha působil trochu unaveným dojmem, ale Lucia je i v šestačtyřiceti celkem kočka a energie měla na rozdávání. Určitě se hrály songy Rebels in Kontrol, Megalomanias, Hau Ruck a Son of a Gun. Publikum na EBM šmrnclý rock reagovalo dobře a já byl nakonec také spokojený.

mIZZY: Díky zadnímu zpoždění stíhám ještě kus KMFDM, od kterých však místo pořádného industrial náklepu dostávám spíše slabou EBM tancovačku. Končím ale na opět na Ambient stage, kde to zabíjí Hluková Sekce. Tady není o čem, protože to byl skoro stejný výplach jako na Hradbách Samoty. Sice jich bylo tentokrát asi jen pět, ale stejně to k vyvolání poctivé vichřice stačilo. Kromě krabiček použili samozřejmě i různé kovové a jiné nástroje, utvořili totální hlukovou stěnu, která však byla i dostatečně proměnlivá a místy i strukturovaná. Zajímalo by mě, jak by zněli na velkém pódiu a co by ortodoxní metalisté řekli na takový námrd. Více noisu na Brutal Assault!

AddSatan: Na závěr ještě Hluková sekce. Po těch všech metalech je to velmi osvěžující relax. Lidí příjemný počet, vedra méně, vzduch lepší. Baví mě ta volnost a nestrukturovanost. Pět pánů valí poctivý harsh noise na roztodivná elektronická zařízení, efektové krabičky, i ozvučené kovové předměty. Je to fajn, zvukově rozmanitý a frekvenčně zahuštěný výmaz, oceňuji, že nebyly téměř žádné pískací frekvence. Nejvíc mě dostal moment, kdy jim jakýsi fanoušek přinesl nějakou (pohřební?) kytici a jeden z hlukařů jí hned na cosi připojil (kontaktní mikrofony?) a začal vytvářet hluk přímo na ní. Jo hodně příjemný set, příště klidně i víc podobných umělců.

onDRajs: Suffocation. Těch jsem se bál a zároveň na ně byl zvědav. Naposledy s nimi v Josefově hráli Frank, Guy i Kevin. To už je minulost. Sestava je kompletně obměněná. Nemůžu si pomoct, ale Suffo bez Franka prostě nejsou Suffo. To je jako kdyby Meshuggah jeli turné bez Kidmana. Takhle se dobrovolně zbavit poznávacího prvku kapely mi prostě nejde na rozum. Kšiltovkář Kevin Muller se snažil sebevíc, ale víc než murmur ze sebe nevytlačil. Ale! Kapelu neuvěřitelně nakopnul bicmen Eric Morotti i druhý sekerník Charlie Errigo, prověřené skladby nyní hrají Suffo o něco rychleji, ale s jistotou výsledného knockoutu. A navíc, na BDM koncertě nepamatuji takhle zabijácký zvuk, hlavně u bicí soupravy. Ve srovnání s předchozími zastávkami této legendy v ČR mi přijde, jako kdyby tohle byli Suffocation krát dvě. I když už je po půlnoci, tahle kapela vám spolehlivě dobije baterky, produkce adrenalinu při nich doslova vylétne na své roční maximum. No a teď ta horší stránka věci. Kdyby skupina nezahrála hned tři věci z aktuální desky, tak by se jednalo o vymetání archivu od A až do Z. Nechápu, proč hrají pořád dokolečka Infecting the Crypts, Catatonii, nebo Liege of Inveracity. To jsou tak líni naučit se něco jiného? Z Pierced From Within hrají titulní věc a Thrones of Blood, jak jinak. Za posledních pár let jsem je viděl asi pětkrát a pokaždé hráli to samé. Abych to nějak shrnul, Suffo předvedli prvotřídní vystoupení s neuvěřitelným zvukem a bubeníkem, k dokonalosti chyběl Frank a obměna repertoáru.

MXL: Ikona brutálního tech/deathu Suffocation se na hlavním pódiu dočkala celkem hustého deště, což asi první tři skladby rozhodilo víc kapelu než fans. Ti ovšem dokázali zaskočeného Hobbse a spol. hodně rychle vrátit do reality a rozehřát. Za mikrofonem se tentokrát objevil Kevin Muller, bývalý zpěvák ze spřízněné sebranky Pyrexia. V totálním slejváku se vytvořil circle pit, který newyorčané hnali hity jako Pierced from Within, Funeral Inception, Liege of Inveracity nebo Catatonia. V podstatě kanonické skladby z učebnice technického deathu proložili asi třemi věcmi z pro mě skvělé novinky ...of the Dark Light. Tahle kapela šlape jako dobře promazaný strojek, nemám co vytknout, nikdy mě asi neomrzí. Při závěrečné Infecting the Crypts jsem se neudržel a sám si skočil v kolečku dupáka.

Rotting Christ. Kromě staré tvorby mě tihle Řekové míjeli, ale zaujala mě poslední deska Rituals, tak jsem z posledních sil zůstal přes pokračující slábnoucí déšť. Pánové mají charisma, bylo vidět, že pod pódiem přibylo holek. Vystoupení už jsem vnímal jako robot. Vím, že tam byla snaha a fandové kapelu podporovali, ale už jsem fakt nemohl. Navíc jsem si asi první tři songy ještě myslel, že dojdu do stanu na své oblíbence Mourning Beloved. Nakonec však došlo na pochod do úplně jiného stanu s pocitem, že se prostě všechno – kurva! - stihnout nedá.

mIZZY: Rotting Christ po tomhle při odchodu už zněli jako vyložená trapárna. Vůbec nechápu, kde si tato kapela vybudovala poslední dobou takovou slávu. Za dob jejich lepších alb nikoho nezajímali a od té doby, co hrají jako kolovrátek totální blbosti, se na ně začnou sbíhat davy? Kéž byste si, když už chcete poslouchat řecký black metal, pustili raději Thy Darkened Shade nebo Acrimonious. Čau!

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze