Přicházíme do klubu ve tři čtvrtě na osm a vypadá to „kde nic, tu nic“. Takže si Méďa nechá dát razítko, rychle za roh, naslinit, pokrevní bratři a už můžem dovnitř dva (no dobře, byla tam akreditačka, ale takhle je to hezčí). Vzhledem k tomu, že to vůbec nevypadá, že by se v nejbližší době mělo něco dít, jdem ještě do horskýho srubu před vchodem na jedno, ale tady se stala chyba.
Protože když se vracíme na Sedmičku deset minut po osmý, Kayo Dot už za sebou mají dvě písničky. Omluva, dojem z celýho setu tedy nepředám. Z těch dvou písniček, co se hrály. První něco z Blue Lambency Downward, druhá přichází

Gemini Becoming the Tripod. Když teda rozdělíme vystoupení na tyhle dvě části, výsledek je jasnej. Novější tvorba je oproti starý prostě moc umělecká, snaží si hrát na něco, co tak úplně není a moc mě nebaví. Takový kníkání. Zato Gemini, tam koukám jen s otevřenou pusou, temno, zlo, hluk, obrovská gradace, na konci už bolej a zalejhaj uši, au, rozhodně to, co mi z pondělního večera utkví v hlavě nejvíc, krásně si zadělat na zlý sny.
A pak už přichází, možná trochu překvapivě, hlavní hvězda večera, Bellini. Ale hlavní hvězda večera naprosto oprávněně, páč lidi teprve při nich výrazně zhoustli. A začíná se, jak jinak, od podlahy a hlučně. Páni (a dáma) to nejsou zrovna nejmladší a hned tě to praští přes nos. Ta

opravdovost. Ta opravdovost jako když si zadřeš třísku, ta opravdovost jako když míříš na hlavičku hřebíku a trefíš palec. Math rock se sráží s noise rockem, zamotaný kytarový figurky jsou podpořený bourající basou, průraznejma přímočarejma bicíma a intenzivním ženským vokálem, no výsledek je místy snad až nebezpečně blízko ke starší PJ Harvey, ale naživo se to poslouchá hrozně hezky. Navíc je to podpořený výtečným zvukem, kterej tě úplně obklopí, přidusí, nechá

tě ponořit, ale k hladině je daleko, nádech, nádech, poslední nádech, výdech, utíkaj bublinky a v plicích začíná kloktat voda. A že Bellini nehrajou set právě krátkej, páni se ani ve čtyřiceti maratonů ještě nebojej, dámě hlas taky až do konce nechrastí, kolem hodinky a deseti minut, ale pořád to okolo hezky teče, že si ani nevšimnete, že najednou odbíjí stanný právo, desátá.
Celkově rozhodně povedenej večer, první část jak na houpačce, druhá už klidnější, sice se nedosahuje takovejch vrcholů, ale zase se člověk nemusel bát, že by šláp na plesnivej schod.