Album října 2020

Album října 2020

Šest, tedy přesně polovinu hlasů od zúčastněných redaktorů, dostala comebackovka jistých Angličanů. V patách je jim však Norsko a další dvojka z Ostrovů. Navrch tradičně i něco blacku, klepaček i heavy metalu!

1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků

2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam alb, které vyšla letošní rok, zařazena individuálně dle jednotlivých Marasťáků

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)
 

(6) BENEDICTION - Scriptures (10/2020) 

- o Bolt Thrower jsme přišli, ale máme ještě Benediction a jejich ostrovní old school, ošetřený dle současných parametrů. Kdo by očekával nebo vyžadoval nějaký úkrok, je blázen a má smůlu. (piTRs)

- jako se Smrťák drží svojí kosy, drží se i Angláni toho svého starého poctivého řemesla. Jednou už svůj Rubicon překročili, tohle je ale velmi důstojný návrat po osmi letech. Skvělá atmosféra, parní válec v akci. (LooMis)

- nový album po 12 letech, tentokrát bez Vitriola za mikrofonem, ale s navrátivším Dave Ingramem, který v kapele působil poměrně dlouho před Huntem. Je to death metal, tečka. Nemá to teda ideální zvuk, ale i tak jsem překvapen, jak dobře jim to po těch letech šlape. Rozhodně mě poslech novinky bavil. (mIZZY)

jako fajn old school, ale že bych z toho skákal do stropu jak celá scéna? Doba tomu de prostě naproti. (bizzaro)

- death metal protřelých Angličanů mne vždycky bavil, v srdci z let 90. pevně zůstal vryt a na novinku jsem se tedy neskrývaně těšil. Však o sobě nedali pánové 12 let pořádně vědět, a navíc se nám za mikrofon vrátil Dave Ingram, takže už za něj nemusí dál „zaskakovat“ V.I.T.R.I.O.L., jak jsme toho byli doposud v 21. století svědky. Návrat ke kořenům s moderní produkcí se vydařil na jedničku a opět se v tomto případě potvrzuje, že věk spíše prospěl, aniž by ubral na nasazení a mladistvá energie z alba jen srší. Slyšte tyto kazatele death metalu, zalistujte s pokorou v jejich staronových písmech a čekejte na jejich požehnání. (DarkXane)

- a hlas přidal i onDRajs.

(4) ENSLAVED - Utgard (10/2020)

- že jsou Enslaved v tom, co dělají, o parník napřed před ostatními, jim nikdo neodpáře. Nicméně jako skoro s každou deskou mám pocit, že ten progres nezřídka rvou přes zuby, na úkor spádu a atmosféry. (piTRs)

- Enslaved opět baví. (bizzaro)

- zašlá dávno již ta mrazivá 90. léta norských blackmetalových vikingů, což neznamená, že nemůžeme být zásobeni novou studiovkou s číslovkou 15. Personálním základem zůstalo i nadále spoluzakladatelské duo kapely Ivar Bjornson a Grutle Kjellson, což vytvořilo muzikální předpoklad pro profesionální výkon. Kdybych ale tvrdil, že mne jejich progresivní směrování někdy nějak zvlášť sedělo, tak bych lhal jen díky jejich jménu. Tím neříkám, že se deska nepovedla. (DarkXane)

- a hlas přidal i onDRajs.
 
(3) ANAAL NATHRAKH – Endarkenment (10/2020)

- uctívači hadů z Velké Británie naservírovali posluchačům další ze svých apokalyptických zběsilostí. Pro současnou dobu příhodný soundtrack. Jak ale toto dílko dopadlo? První tři skladby jsou totální ústřel mozku, nicméně deska jako celek, zdá se, moc nefunguje. Abych to uvedl na pravou míru - nemá čím překvapit. Nenutí posluchače se navracet. Asi si budu muset dát od "análů" na chvíli pokoj, abych dokázal opět docenit jejich palbu do nevinných. Nebo není chyba ve mně? (Antares)

- vlastně bych strašně rád napsal, jak tuhle kapelu nemá smysl už X let poslouchat, stejně tak jako že ji pořád žeru. Ani jedno ale není pravda. Sice zde je několik fakt megaodporných popových momentů, kdy máte chuť celou desku okamžitě vypnout, ony ale sem tam vylezou aji momenty, kolikrát i celé songy, které jsou dost dobré a tradičně solidní námrd. Endarkenment tedy má smysl si poslechnout, ale pokud vám AN začali lézt na nervy už někdy před 10 lety, nadšení z novinky nebudete. (Bandcamp) (mIZZY)

- birminghamská dvojice grinderů, dnes již slovutná díky původně unikátní extrémní prezentaci mixu grindcoru a industriálního blacku, na které jsem svého času cca do roku 2009 hodně ujížděl, dodržuje od data zrození takřka rovnoměrně minimálně dvouleté rozestupy mezi studiovými alby a stejně tak činí i již pojedenácté. Letošní novinka přitom vyznívá docela hodně heavymetalově, ovšem v kombinaci se strojovými bicími znějícími stejně tak jak je známe z předchozích počinů, nechybí na ní čisté vokálové polohy častokráte jako kdyby je vystřihl svým falsetem samotný King Diamond, aby na nás náhle vyskočili Cradle of Filth, které náhle vystřídá gothenburgská deathmetalová melodika. Tak zůstávám rozpolcen, není to špatné zejména oproti posledním předchůdcům, má to švunk, ale zda chci tyhle tradiční aranže nějak intenzivněji a opakovaně poslouchat od Anaal Nathrakh, tak to opravdu zatím nevím. (DarkXane)

(3) ARMORED SAINT - Punching the Sky (10/2020)

- mezi kapely, které těžko natočí blbou desku, počítám i AS. Tentokrát na mě výrazově působí víc rockově a míň metalicky, však žádná škoda. A Bush v sedmapadesáti diktuje, až si člověk opakovaně vzpomene na jeho fazonu na Sound of White Noise. (piTRs)

- John Bush je stále jenom jeden a AS jsou srdcovka. Sice to vzalo u srdíčka trochu s pozdějším náběhem než předchozí Win Hands Down, ale nakonec si to svoje místečko našlo. (LooMis)

- americká heavymetalová legenda z L.A. na čele s neznavitelným Johnem Bushem v každém případě osmou studiovou novinkou zabodovala. Personální stabilita se odráží v bezchybné sehranosti souboru a projevuje se každým tónem, který žádný nenechává na pochybách o tom, kdože za jednotlivými nástroji stojí nebo sedí. Tímto albem pánové stvrzují svou znovu nabytou pozici v žánrové síni slávy a bez nadsázky se jedná o jeden z nejlepších výkonů v jejich kariéře. Dalších řečí netřeba a poklona velikánům… a nostalgická vzpomínka na BA 2018, kdy jsem je měl tu čest sledovat při skvělém výkon mimo jiné také z pozadí pódia. (DarkXane)

(3) NECROPHOBIC - Dawn Of The Damned (10/2020)

- příjemné překvapení. Po méně výrazných předchozích třech albech je tohle jízda s opět plnokrevnými Necrophobic, stoprocentně přesvědčivými a navíc hodně pestrými. V pekle můžou slavit. (piTRs)

- světě div se, s Necrophobic jsem měl tu čest poprvé právě až na zmíněné novince. A doba strávená s těmito švédskými vyznavači satanic speed metalu byla veskrze příjemná. Nechybí odkaz na Dissection. S Necrophobic posluchač nemíří do hlubin hudební filozofie, vlastně by se dalo říct, že je to "zábavovka", ale funguje parádně. Za mě velice dobré. (Antares)

- totální klasici švédského melodizujícího death/blacku se po dvou letech znovu objevili na scéně se svým devátým počinem. V červenci zahájili přípravu single hitovkou Mirror Black následovanou dalšími singly jedním v srpnu a pak na začátku října ještě před samotným oficiálním vypuštěním letošní novinky. Sestavu zpoza bicích drží od vzniku v roce 1989 Joakim Sterner a zůstává také charismatický Anders Strokirk za mikrofonem, kterého pamětníci znají z debutu The Nocturnal Silence z roku 1993 patřícího k esenciální součásti vrcholů švédského a severského death metalu, po kterém se z kapely odporoučel, aby se vrátil na místo činu až v roce 2014 a objevil se tak již na předchozím albu z roku 2018. V sestavě znovu od roku 2016 působí také kytarista a songwriter Sebastian Ramstedt, který chyběl v historii kapely pouze na debutu a na řadovce z roku 2013. Z hlediska sestavy tak měla novinka veškeré předpoklady navázat na úspěchy předchozího alba, a tak se i stalo mírou vrchovatou. (DarkXane)

(3) SKAPHE - Skáphe³ (09/2020)

- třetí a nepochybně nejlepší Skáphe se představují tentokrát trochu učesaněji a jejich hudba je rozhodně stravitelnější a z mé perspektivy i lepší a zajímavější. Míň bordel, víc psychedelie, poučení z kolaborace s Wormlust? (vaněna)

- iceland bm, verze Skáphe potřetí. (brutusáček)

- skafismus je dozajista nezáviděníhodný způsob zakončení pouti na tomto bídném světě a třetí album tohoto disonantního islandsko-amerického aktuálně tříčlenného spolku jej stále umožňuje okusit mírou vrchovatou. John Blackburn se nově nepozemsky ujal bicí soustavy a do éteru se tak valí 36minutový monolit pustošícího psychedelického rituálu, který je možná méně mučící než předchozí invokace, ale každý jeho poslech démony zkázy natlouká stále více chorého mozku. Nakonec zůstanete v naprostém šílenství v bezútěšné krajině totální sklíčenosti. Další mistrovské těžko napodobitelné dílo. (DarkXane)

(2) ARSEBREED – Butoh (10/2020)

- spříznění Disawoved už tady proběhli v letmé zmínce u Cytotoxin. Nakolik z „batohu“ se to sype na všechny strany, v tomto zmíněném triumvirátu mne to baví nejméně. Tendence sestupná. (LooMis)

- když se vrátili Disawoved, museli se vrátit Arsebreed. Tyhle dvě kapely jsou spolu srostlý siamci. Butoh mě baví, ale je to teda strašná řezničina - asi už jsem vyměklej na tohle naklepávání řízků. (bizzaro)
 
 
 
 
 

(2) CARCASS – Despicable (10/2020)

- veteráni o sobě dávají vědět krátkým EP, které se nikam nežene. (brutusáček)

- z britských ostrovů dorazil poslední říjnový den také čtyřkusový pozdrav neotřesitelných ikon melodického smrti kovu, který by bylo hříchem opomenout. Od návratového alba Surgical Steel (pokud nepočítáme jeho přídavkové EP z roku 2014) uplynulo již dlouhých sedm let, na další řadovku musíme čekat až do příštího roku, takže nás mistři svým osobitým rázem dle mého úspěšně ujišťují, že mrtvola nezačala zase zahnívat, ale v plné síle chystá další hutný počin jen s nechtěných odkladem. (DarkXane)
 
 
 
(2) EHNAHRE – The Scrape of a Keel (Drones and Improvisations) (07/2020)

- kdyby se spojili Khanate s Portal, přibrali klavíristu a nahráli improvizační split/kolaboraci, mohlo by to dopadnout zhruba nějak takhle. Prvních pár minut atonální běsnění, dál už hlavně drone/doom, noise a/nebo disonantní klavír. Název skladby I Gave Up Before Birth, texty mj. od Becketta, prostě vyloženě veselá záležitost.  Kapelu zakládali ex-členové Kayo Dot, kteří hráli na Dowsing Anemone…  a splitku s Bloody Panda (ale v současnosti tu z nich zůstal už jen Ryan McGuire) a právě staré KD to taky trochu připomíná, mj. i v závěrečné, ambientnější skladbě. Příjemně nepříjemné. (Bandcamp) (AddSatan) 

- poměrně nepříjemná, ale o to působivější věc. Dodatek za názvem desky (drones and improvisations) dobře sedí, ale se nejedná pouze o drone, je to často i metal temnej jako prase. AddSatanem zmíněné kombo Portal a Khanate taky sedí. A klavír mi kolikrát připomíná něco, co by se neztratilo ani na albech Univers Zero. Jinak teda na to, že to je improvizace, baví mě to více než regulérní komponované věci od téže kapely, ale neslyšel jsem ani zdaleka vše. (Bandcamp) (mIZZY)

(2) INCONSOLABLE GHOST – Singapore Channeling (04/2020)

- Hilarry Jeffery a Gideon Kiers rozjeli po konci Kilimanjara/Mount Fuji tenhle okvltní/spiritistický, audio-vizuální projekt, na kterém se podílejí i další hosté (mj. někdy i Charlotte Cegarra). Zatím vyšly dva živáky (ale to skoro není znát), tenhle se nahrával v kině v Singapuru, kde prý strašáá. Zní to vlastně hodně jako Mount Fuji, takže dark ambient, drone, noise, moderní / současná kompozice, experimental. Elektronika, trombón, hlasy, zaříkávání, vymítání. Zvláště druhá polovina druhé a třetí část je mocná, znepokojivá až zlověstná. Doporučuju poslouchat v noci a nahlas. (AddSatan)

- Inconsolable Ghost se daří navázat na estetiku The Mount Fuji Doomjazz Corporation rozhodně mnohem lépe, než Jasonu Köhnenovi a jeho novým projektům (které jsou teda fajn, ale…). Tenhle živák místy docela připomíná nahrávku z Roadburnu, což je pouze dobře. (Bandcamp) (mIZZY)

(2) INFERI - Of Sunless Realms (EP) (10/2020)

- Amíci jsou desku od desky lepší (black/tech/melo/death). Tohle je sice jen EP, ale obrovsky namlsalo na 6. desku. (LooMis)

- deathmetaloví technici z Nashville nás zatím poctili letos pouhým EPéčkem, ale servírovaných pět mistrovských výbuchů stojí za to. Necelých dvacet tři minut uteče dřív, než se stačíte zamyslet, cože se to na vás valí. Bez zbytečných chvalozpěvů zkrátka nezbývá než se těšit na plnotonážní desku. (DarkXane)
 
 
 
 
 
(2) MÖRK GRYNING - Hinsides vrede (10/2020)

- nebudu komentovat. (vaněna)

- když jedna z mých švédských černých srdcovek druhé poloviny devadesátých let ohlásila letos poněkud nečekaně comeback po 15 letech od vydání svého posledního eponymního alba, nervozita mne nepřestávala opouštět více než kdy jindy v takových situacích, kdy se chystá exhumace šířící strach, aby oživlá mrtvola nezničila to vše dobré, co z ní v temných duších zůstalo původně vyryto až do skonání. V sestavě nechybí dvojice Goth Gorgon a Draakh Kimera, která stála v roce 1995 také za zplozením mladického debutu Tusen År har Gått… a tím také veškerá připomínka vzývání zla a temnoty na tomto šestém zářezu v historii končí. Rozhodně se tedy nekoná jakékoli rozpoutání hněvu a zuřivý útok na civilizovaný svět a už vůbec ne sešup do podsvětí, jak velkohubě vyhlašovali promotéři ze Season of Mist. Tak já nevím… snad jen pochvala v tomto případě za kratší stopáž 35 minut. (DarkXane)

(2) ONIRIK - The Fire Cult Beyond Eternity (09/2020)

- už ani nespočítám, kolikrát u nás letos zvonil pošťák se zásilkou od I, Voidhanger. A je to tu zase. Pokojíčkový projekt z Portugalska, tentokrát hodně konzervativní black metal, trošku VBE, trošku BaN. Už čtvrté album, ale řekl bych, že jednoznačně nejlepší. (vaněna)

- one man show generující portugalskou okultní prezentaci Emperor namíchanou s dalšími severskými motivy, jak je vystihl již v září AddSatan, na pátém albu po pětileté pauze jsem začal vstřebávat až s jistým zpožděním a chvíli tak trvalo, než mne tato mrazivá materie s přehledem odeslala v ohnivém kruhu na věčnost. Goniux Rex se pohybuje na scéně již takřka dvacet let a novinkou zčernal bez diskuse do zatím nejchytlavější temnoty deroucí se v ročním hodnocení tím správným směrem. (DarkXane)

(2) PALLBEARER - Forgotten Days (10/2020)

- Pallbearer od první bahno desky míří do klasického heavy doomu. Novinka je nejpřístupnější a nejzpěvnější. Předchozí epko jsem ocenil víc. (brutusáček)

- a hlas přidal i onDRajs.
 
 
 
 
 
 
 
 
(2) SVARTSYN - Requiem (10/2020)

- po naprosto výtečném In Death přichází i Svartsyn s novinkou, ale také vysoce nastavenou laťkou. Bude alespoň dosažena na Requiem? Zatím se zdá, že ano! Vpravdě satanistický black metal s riffy jež podřezávají hrdla věřících. (Antares)

- ačkoli se ve stockholmském blackmetalovém uskupení vystřídalo od jeho vzniku v roce 1993 vícero členů (mimo jiných v letech 1996 až 2010 za bicími také Draugen mihnuvší se i v Dark Funeral), tak dobrých deset let se již jedná o sólovku zakládajícího Orniase, který funguje také celou dobu za mikrofonem a kytarou. I přesto se jedná již o desátého jubilejního zplozence, který dostává svého názvu a předkládané satanské kompozice nezadržitelně evokují zádušní mši hned jak jim popustíte uzdu vpuštěním do éteru. S poslechy zdaleka nekončím, ale zatím jsem si je hledaje nevědomí v království Lucifera užíval. (DarkXane)

 

 
 

vaněna

HÄXENZIJRKELL - Die Nachtseite (09/2020)
- luxusní raw black metal s atmosférou sabatu. Místo filmových inter už jdo o smrtelně vážnej rituál. (Kladivo na čarodějnice v německém zvuku bylo prvním epku epes rádes). Moc se mi líbí zvuk kytar, jakoby úplně řezal do uší.

PRISON OF MIRRORS - De Ritualibus et Sacrificiis ad Serviendum Abysso (06/2020)
- na rozdíl od metalistů okoralého srdce pořád rád objevuju nové věci, a pořád nejsem přejedený kvalitních death/black metalů. Obzvlášť, pokud jsou v tak vynikajícím zvukovém provedení, jaké připravil pro Prison of Mirrors Stephan Lockheart. Nad kvalitou nebo naopak generičností téhle desky medituju v recenzi.

GORRCH - Introvertere (08/2020)
- vybroušená šestnáctiminutová jednohubka rychlého death metalu. Jestli se jim podaří našlapat takhle celou velkou desku, bude to marast jak cyp.

WAYFARER - A Romance with Violence (10/2020)
- metalic-emo s atmosférou divokého západu. Průměrná deska, na které mě zajímá, jak je to s hranicemi black metalu a proč je tohle, podle názoru mnohých, vlastně ještě black metal. Předchozí dvě dlouhohrající desky se dočkaly celkem vřelého přijetí a i tahle se na značce "atmospheric black metal" trošku přiživuje.

YNKLEUDHERHENAVOGYON - Arvor Mysteri (10/2020)
- mocná atmosféra jednoho z nejlepších astronomických black metalů posledního roku. Táhne to hlavně super zvukem. 

WOEFUL ECHO - Dampening Existence (10/2020)
- fofr metal našvihanej podle vzoru Dark Funeral. Jednočlenný projekt (!) a perfektní obálka. Stejně jako minulá deska černej kůň, kterej sice trošičku pajdá na kopýtka, ale frčí jak splašenej.

CREATURE - Ex Cathedra (06/2020)
- ještě pořád není dost pokojíčkových projektů z Francie, takže Lucien vydává další "progresivní" black metal, kde se o vše, tentokrát včetně dechů, stará Raphaël Fournier. Dávám spíš jako kuriozitu, protože letošek krom plna jiných skvělých věcí přinesl i hotovej boom tohohle subžánru.

piTRs

DEEP PURPLE - Whoosh! (08/2020)
- zřetelný sešup od výborné Now What?! přes minulou Infinite pokračuje, tohle už je na poměry Párplů fakt slabá deska. Ale i tak je fajn, že dědky pořád máme. 

DISBELIEF - The Ground Collapses (03/2020)
- rychlost, nástrojová ekvilibristika, akademický přednes. Tak to tady nečekejte, tady je to hlavně o feelingu a valivém momentu riffu. A death metal to je, narozdíl od mnohých s výše uvedenými atributy, silný chvílemi jako stovka buldozerů. Navíc v rozumnějším dávkování než posledně.

IVANHOE - Blood and Gold (03/2020)
- tzv. progresivní rock/metal je škatulkou nejen zprofanovanou, ale i plnou křivd. Helmuti sice za skoro 35 let existence tak úplně neprorazili, ale každá jejich deska skrývá víc života, než třeba většina od Dream Theater. Ta aktuální sice přináší i pár tak trochu hlušších minut, ale vykoupených zbývající porcí stopáže, kde se nepřešlapuje na místě a objevuje (za všechny parádní ságo v neméně parádní Shadow Play).

PAIN OF SALVATION - Panther (08/2020)
- tak jsem nějak pořád čekal, kdy to začne, a najednou byl konec. Zaznamenal jsem pár výraznějších záchvěvů, pár silných veršů s nějakým pocitem. Konkrétnější tvar ale postrádám, takže díkyčau.

RAVEN - Metal City (09/2020)
- bratři Gallagherové v 60+ s energií pětadvacátníků. I to je NWOBHM, jejíž je tahle deska asi nejlepším letošním výhonkem.

SPIRIT ADRIFT - Enlightened in Eternity (10/2020)
- vemte Gorefest z konce devadesátek, Labutí píseň Carcass, přikořeňte Sabbathy (k mému potěšení tahejte spíš z ne-Ozzy éry) a zabalte do fajnového hevíku anglosaského střihu. Vyleze sousto sotva originální, ale šťavnaté.

ULVER - Flowers of Evil (08/2020)
- na posledních deskách toho Ulver s Depeche Mode mají společného asi tolik, co třeba Metallica s Black Sabbath. Kotrmelec to ale samozřejmě je, přičemž se počítám k těm, kteří ho vítají. Deska se fakt povedla. A v závěru Apocalypse 1993 že by lehká citace Ad Absurdum od Arcturus?  

Antares

COEXISTENCE - Collateral Dimension (10/2020)
- chlápci z Itálie s vesmírně futuristickou tématikou. Zde je jasné, co čekat. Technický death metal á la Beyond Creation šlape jako hodinky. Bohužel ale hodinky které nosí každý druhý. Řemeslně výborně odvedená práce, ale přidaná hodnota nulová. I tak jsem si klepal do rytmu poctivě.

ATLASES - Woe Portrait (10/2020)
- hudba Atlases se vlní na moři post metalu a sludge. Některé pasáže dají vzpomenout na matadory Cult of Luna. Povedená věc, ale hrubé vokály ubrat, více fungují čistě zpívané pasáže. 

OVTRENOIR - Fields of Fire (10/2020)
- tak s tímto dílkem strávím ještě mnoho času! Špinavý sludge se zkušenostmi z Throane maká parádně. Jen zmar a šeď je bytí na světě s těmito Francouzi. 

DRACONIAN - Under a Godless Veil (10/2020)
- konec měsíce naservíroval novinku Draconian. Osobně nejočekávanější deska října. K Draconian mám až nezdravý vztah a Heike Langhans je má crush. Toť k objektivitě. Jinak se s prvními poslechy nezdá, že by Švédi nějak uhýbali z cesty nastolené na Sovran. Nicméně vnímám jisté pnutí - ta deska kvalit Sovran nedosáhne. Ale je brzy na verdikty. 

LooMis

PANYCHIDA - Gabreta Aeterna (11/2020)
- ne u každé kapely mohu s jistotou ukázat na desku, která je výjimečná. Nedávno jsem tady takto označil desku Perfecitizen, alespoň pro mne dokonalé dílo. A totéž zde musím aktuálně přiznat i pro Panychidu. Absolutní hudební reminiscence dávno zašlých šumavských časů v celé své líbezně hrůzné i mrazivě krásné podobě. Navíc s lyrikou umně využívající klostermannovsko-váchalovsko-štormovskou dikci. Baví mě ale i vše okolo hudby, třeba že si Honza dal tu práci a využil pro grafickou část opravdu působivé dobové snímky a doprovodil osvětlujícími texty. A na to, že deska nebyla nahraná k žádném profesionálním studiu, nebyly využity žádné služby prvotřídních producentů… na desce to není vůbec znát a zní naprosto fantasticky!

GARGOYL – Gargoyl (10/2020)
- další z kapel, které jsou hudebně složeny ze dvou zcela odlišných hudebních stylů - Gargoyl jsou dokonalým mixem Alice In Chains a Opeth. Že si to nedokážete představit? Tak si místo zpěvu Mikael Åkerfeldta představte vícehlasy z AIC, zasaďte je do střednětempých opethovek, přidejte trochu jazzových vsuvek a jste doma. Pro ucelenost – tuhle kapelu v základu tvoří Dave Davidson (kytarista Revocation) a Luke Roberts (kytara, zpěv Ayahuasca), desku s nimi nahráli Brett Leier (basa) a James Knoerl (bicí). Pokud budete hledat, tak vyšlo u Season Of Mist.

CULT OF LILITH – Mara (09/2020)
- už proběhlo minulý měsíc (by DarkXane), takže jen připomínka, že nejenom black metalem žije Island! Něco tady dřímá a určitě se vyplatí sledovat, jelikož se zde vyskytují pokusy experimentovat, v rámci tech/death ne úplně obvyklé. 

AddSatan

DREW MCDOWALL – Agalma (10/2020)

- pán z ex-Coil/Psychic TV, experimentálnější, ambientnější elektronika + je tam snad i marimba (?), harfa, varhany, housle a další nástroje, ale co je tu pravé a co syntetické není snadné rozpoznat (modulární syntezátor?). Typicky coilovsky divná, rozechvělá, psychedelická krása i stíny. Tentokrát si  McDowall přizval vícero hostů, např. Lichense, nebo Kali Malone, jejíž tvorba mě následně zaujala (viz. starší desky níže). Až na některé detaily (synteticky znějící zpěvy/klávesy, nebo co to je, ve 2. a vokodér v 7. skladbě) je to fakt dobré a zajímavé. (Bandcamp)

-S- - Zabijanie Czasu I (09/2020)
- baskytara, bicí, klarinet a vokál – recitace, deklamace, křik (v polštině samozřejmě). Říkají tomu dark occvlt funk, no, může být, já bych řekl dark jazzy (prog/post-?)rock. Trochu mi to připomíná nástrojově úspornější a jednodušší Merkabah, taky nějaké RIO/avant-rock/jazzy, nebo i starší Kayo Dot. Letos už třetí deska od I, Voidhanger, která mě celkem baví, byť rozhodně ne tolik jako Neptunian Maximalism ani Onirik. (Bandcamp)

BRENDON RANDALL-MYERS DITHER – Dynamics of Vanishing Bodies (09/2020)
- hraje v tom mj. Gyan Riley, jehož vystoupení s Julianem Lagem pro mě bylo překvapivým vrcholem Zornova loňského Marathonu. Experimentální kompozice od brooklynského skladatele/hudebníka pro 4 elektrické kytary, mísí se tu klasický minimalismus (phase-patterns), ambient, drone, no wave/noise rock skřípání a 4. skladba je místy celkem black metal. Disonance a zvláštní ladění, ale i podivné harmonie. 3., 4, 5. skladba mě baví víc než 1. a 2. Doporučuju klipovku (YouTube) (Bandcamp)

JEREMIAH CYMERMAN – Systema Munditotius, vol. 1 (05/2020)
- mistr klarinetového teroru letos nelenil a vydal hned 3 desky, nejspíš budou všechny dobré, na téhle spolupracoval s bubeníkem Brianem Chasem a evidentně si dost sedli. Je to…, nebo působí to jako (částečně?) volná improvizace, ale konzistentní, (spíše) temně atmosférická, často ambientní, droneující. To, co dokáže Cymerman z klarinetu vyluzovat, opět místy působí až strašidelně. Do toho i trocha elektroniky, synthů, perkusí. Předloňská Decay of the Angel asi vede, ale i tak opět výtečná, zajímavá hudba. (Bandcamp)

mIZZY

REPUKED – Dawn of Reintoxication (10/2020)
- poblitej death metal ze Švédska. Fakt se mi líbí, že Repuked ten svůj ožralej kreténizmus zvládnou zahrát nejen naživo, ale i na desce. Má to koule, je to slušný Autopsy worship, co chtít více? Snad jen brzo zase nějaký koncert. (Bandcamp)

GAEREA – Limbo (07/2020)
- takovej mix všeho, co momentálně frčí v moderním blacku. Originalita prakticky žádná, ale na rozdíl od předchozích desek je novinka dobře zahraná, a když ji neposloucháte s jakýmkoliv očekáváním, tak vás vyloženě neurazí. Napadá mě trochu přirovnání jako Schammasch z Portugalska, byť se s nimi Gaerea měřit nemohou. (Bandcamp)

SELBST – Relatos de Angustia (08/2020)
- tady moc nechápu (i když vlastně aji jo), proč je tato deska hodnocena jako jedno z nejlepších letošních bm alb. Opět vykrádačka všeho, co momentálně v black metalu frčí, hlavně tedy lehce disharmonických věcí, zahraná líbivě a dobře, ale s nulovým přínosem. Tedy jedna z dalších desek, kterou si pustíte, při poslechu se nějak extra neurazíte, ale není smysl s ní trávit více času. Největší zajímavostí je, že se jedná o borce z Venezuely. (Bandcamp)

SIEGE COLUMN – Darkside Legions (08/2020)
- stejně jako debut, slušně dementní retro death/black/grind s úsměvnýma grckama, ale ve výsledku super pecka, co má koule a energii, kterou byste od podobné desky čekali někdy před 30+ lety. Příjemně strávených 36 minut, ugh! (Bandcamp)

SERPENT COLUMN – Kathodos (09/2020)
- letošní nekompromisně nasypané EPčko Endless Detainment mě dost bavilo, ale u Kathodos mám podobný problém jako u starších nahrávek kapely. Místy valí zajímavý disonantní metal, má to slušnou agresi, ale pak do toho borec nacpe úplně zbytečné a otravně vlezlé momenty, melancholická místa atd. Škoda, jde totiž slyšet, že když chce, tak umí rozjet solidní peklo. Takhle to ale vypadá, že pro mě Serpent Column budou kapelou jednoho EPčka. (Bandcamp)

LAMP OF MURMUUR – Heir Of Ecliptical Romanticism (10/2020)
- první řadovka amerického, značně hyperaktivního one-man bm projektu. Celkem by mě zajímalo, jestli fúze dřevního blacku a naprosto infantilně hopsavých pasáží s klávesami je zábavný záměr, vážně míněný úmysl, nebo prostě něco mezi. Těch slušně výplachových momentů tu je docela dost, satanužel ale i několik těch pitomých. Cover Dead Can Dance vnímám taky s úsměvem. (Bandcamp)

THROANE – Une balle dans le pied (EP) (10/2020)
- třináctiminutová jednohubka, kterou jsem si hned po prvním poslechu pustil ještě několikrát. Nic geniálního, ale poměrně fajn post-black, který zvlášť v takhle krátké stopáži člověka nezačne nějak výrazně srát a nepůsobí teple. Za sebe říkám, že se mi Throane líbí více než to, co Vincent tvoří ve svém dark ambient projektu Treha Sektori. (Bandcamp)

MALEVOLUM – Veritas Et Violentiam (02/2020)
- zatím o sobě nemohu říct, že bych měl pořádně naposlouchanou většinu bosenských raw bm projektů, ale z toho, co jsem zatím slyšel, mě Malevolum zaujali asi nejvíce. Minimálně v jejich případě nelze mluvit o neposlouchatelném bordelu bez nápadu. A to jak na letošní desce, tak i na dva roky starém debutu. Těch 30 minut na poslech si obě dvě určitě zaslouží. 

onDRajs

PANZERBALLETT - Planet Z (09/2020)
ABORTED - La Grande Mascarade (04/2020)

brutusáček

MR. BUNGLE - The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo (10/2020)
- asi se nudili, nebo co taky v tý koroně dělat, každopádně Mr. Bungle přehráli vály z původního dema, nějaký přidali, zcoverovali S.O.D.
a oldschol thrash smaženice je na světě. Za bicíma sedí Lombardo a pravda namlátil se víc než ve Fantomasovi, druhou kytaru dodal Scott Ian. Žádná raketová věda, možná taková pocta žánru like Tarantino.

SPARTA – Trust the River (04/2020)
- Afromeni z At the Drive In vytvořili Mars Voltu, zbytek začal skládat pod hlavičkou Sparta, dřív afektovanější inde rock/emo je dnes poklidnější a vlastně dobře poslouchatelný. Kapela si uvědomuje svůj věk a složila sychravou kolekci skladeb.

ONSLAUGHT  –  Generation Antichrist (08/2020)
- o mně je známo, že thrashový legendy žánru moc nejedu, ale novinka Onlsaught na doporučení kolegy Loomise šlape až příslovečně vysokooktanově. Moderní zvuk, riffy, zpěv, sype to, beer, spokojenost.

VOLUPTAS – Towards The Great White Nothing (09/2020)
- po delší době redakční zářez, hele, kluci, dobrý, už to není ten šílenej punk jak kdysi z dejvický Klubovny, ale má to smysl. Zahrozí se, atmo taky fachá, nemetal intermeza dobře zakomponovaný, dronováníčko na konci, funguje to jako celek. Top „Of Gnosis and Agony“. 

PERFECITIZEN – Humanipulation (08/2020)
- konečně jsem se k tomu dokopal a souhlas s recenzí. Jejich nejlepší materiál!

Kuba

MOLESTED DIVINITY - Unearthing The Void (03/2020)
NERO DI MARTE - Immoto (01/2020)
BENEATH THE MASSACRE - Fearmonger (02/2020)

bizzaro

HEATHEN - Empire Of The Blind (09/2020)
- thrash jaxviňa! Kvůli zpěvu sice lehce heavy, ale jinak parádní návrat. A úvod je Exodus jak cyp.

KATATONIA – City Burials (04/2020)
- temný, tvrdě rockový písničky. Furt baví.

LAMB OF GOD – Lamb Of God (05/2020)
- porce klasickýho groove metalu, která zabaví fanoušky a rozptýlí cestu v autě, ale víc už asi nic.

KATAKLYSM – Unconquered (2020)
- je mi hanba, že to tu mám, ale to zmodernizování (deathcore!) z toho udělalo desku, kterou nejenže jsem doposlechl, ale možná ještě jednou dám.

AHTME - Mephitic (07/2020)
- ani nemůžu říct, že by mi Mephitic přišla taková pecka, ale právě kvůli skladbám jako Dent ji sem dám musím. Ten Decapitated/Annihilator nesmlouvavý riffing v tech deathu zní skvěle.

AVERSIONS CROWN - Hell Will Come For Us All (06/2020)
- AC tak ňák docela přehlížím a je to chyba. Novinka maká, a i když se jede zostra, jsou tu zvolnění, náladičky a hlavně nápady.

CONVOCATION – Ashes Coalesce (07/2020)
- finský funeral death (jakože fakt smrtící doom) se členy Desolate Shrine a Dark Buddha Rising přináší hutný zvuk, záhrobnost, lehké esoterické šílenství, silnou atmosféru a šťavnaté murmurování. Strašně mi to sedlo. 

DarkXane

VIRUS – Evilution Apocalypse (08/2020)
- kdopak nám to ožil v tom roce virovém? Zatímco jsme se zde již stačili opakovaně rozplývat nad srpnovou novinkou od britských Onslaught, od srpna se v éteru šíří z britských ostrovů také žánrově spřízněný a neméně kultovní znovuoživší pro dnešní dobu příznačný jiný typ Virusu řádící doposud pionýrsky hlavně v letech osmdesátých. Na čele s Coke McFinlyem, který v kytarové roli jediný pamatuje coby spoluzakladatel začátky kapely v roce 1986 a od jejího opětovného probuzení v roce 2008 stojí také za mikrofonem, nám servírují toto teprve čtvrté album v historii coby novinkovou ďábelskou apokalypsu po 31 letech (pokud nepočítáme dvě EPs z let 2009 a 2013). Jedná se o solidně technicky zvládnutou thrashovou návratovou jízdu, která měla předpoklady mít dobře našlápnuto. Zda se nebude ovšem spíše choulit v koutě oproti nejednomu letošnímu thrashmetalovému počinu, ukáže čas. Já si tím zcela jist nejsem.

IRON ANGEL – Emerald Eyes (10/2020)
- hamburská speed/thrashová legenda v čele s Dirkem Schröderem, která vstala z hrobu v roce 2018 po dlouhých 32 letech návratovým albem Hellbound, neupadla do další hibernace, ale v říjnu vypravila mezi své věrné ve své takřka čtyřicetileté historii teprve čtvrtou desku. Dirk po všech těch letech neztratil nic ze své energie a zkušeně kočíruje nové osazenstvo kapely směrem k moderně znějícímu power speed metalu německé provenience. Na živo potěšili v letošním roce pitomém české pamětníky v září na plzeňské akcičce Armageddon of Decibels v Kalikovském Mlýně a dobré to tam bylo.

OCCULT BURIAL – Burning Eerie Lore (10/2020)
- je-li libo zábavný špinavý satanský speed/thrash metálek, který jako by vypadl z osmdesátkové dílny Venom a Bathory a na ně navazujícího zástupu tehdejších uctívačů první vlny černého řemesla (koneckonců včetně i třeba v říjnu také procitnuvších Iron Angel z té doby jejich demáčů a Hellish Crossfire nebo i takových Running Wild na jejich debutu)? Tak přesně od toho je zde druhý zářez těchto blackujících rychlo/thrasherů z Ottawy, kteří mají na kontě zatím jen svůj v podobném duchu se nesoucí debut z roku 2016. V neustávajícím proudu „mlácení“ ve starobylém zvuku, sólových jízd a vokálního vrkotu budiž zplozen více než důstojný okultní pohřeb k poctě Belzebuba, který nedá, jak se znovu nadechnout.

TRIDENT – North (10/2020)
- kytarista Reaper, a sice Johan Norman si zahrál na kytaru a napsal také tři songy na druhém z kultovních alb Dissection, v roce 1994 se mihnul také v Sacramentum a do stejného roku fungoval v Decameron. Současný basista Anders Backelin také brousil basu po většinu let existence v Lord Belial. Tím je již řečeno mnohé a možná i vše. Jedná se teprve o druhé albu v historii tohoto švédského melodizujícího death/black uskupení, debut World Destruction je již z roku 2010. Zkuste, o kvalitativní stránce není pochyb, ale i tak za mě letos spíše a ve srovnání s touto kultem nasáklou sestavou i do značné míry paradoxně větší poctu oněm zašlým časům padlých švédských velikánů v čele s temným andělem vzdala v červnu texaská jednočlenná Sinira, kterou jsem tady vychvaloval v červnovém albu měsíce.

INSIDIOUS DISEASE – After Death (10/2020)
-  „norský“ death metal jako víno na druhé řadovce od již ostřílených hráčů mezinárodního původu harcujících v rámci mnohých slavnějších uskupení ať již stále nebo s historickou zkušeností (basa Shane Embury z Napalm Death a Brujeria, kytary Silenoz z Dimmu Borgir, resp. Cyrus ze Susperia, zpěv Groo z Disperia a ex-Morgoth nebo bicman Tony Laureano z ex-Nile). Teprve druhá plnotučná věc v historii tohoto vedlejšího projektu, první a poslední jsme mohli slyšet před deseti lety. Klasická deathmetalová reminiscentní míchanice v hutném moderním hávu z rukou a hrdel nejpovolanějších, k níž nemám výhrad.

DEMONICAL – World Domination (10/2020)
- švédská deathmetalová sestava si dala sedm let pauzu, než se vytasila se šestým školometským zářezem na své pažbě a nebýt zkurvyviru, dočkali jsme se ochutnávky letos v listopadu po státním svátku také u nás ve Vopici… a hovno. Kolem Martina Schulmana z Centinex se opět zatočilo se sestavou, za škopky se vrátil spoluzakladatel uskupení Ronnie Bergerstål (ex-Grave, ex-Centinex) a změna nastala (naštěstí nikoli ku škodě) i u vokálu. Výsledkem je velice slušné album protkané nevtíravým melodickým podkladem na pozadí našláplé do devadesátých let nalinkované klasické nakládačky, u které stojí za to se pozastavit. Ale dejte pozor ať vám na desce omylem hned zkraje příznačně nesklouzne jehla přímo na sedmičku Slipping Apart určenou zřejmě vlhnoucím „heavy-teens“, z poslechu by mohlo rychle sejít, což by bylo podle mne škoda.

MORS PRINCIPIUM EST – Seven (10/2020)
- deathmetalové melodie přivanuly v říjnu také ze země tisíců jezer. Sedmý kousek v historii tohoto uskupení datujícího se od roku 1999 se drží zaběhaných vzorců z předchozích výtvorů a zásobuje posluchače energickou záplavou chytlavého riffování a ačkoli se melodika pohybuje na hranici přeumělkovanosti, nekončí to v žádném případě u prvoplánovitých symfonických aranží sklouzávajících ke kýči. Je třeba zmínit, že za novinkou stojí ze sestavy již zbylá pouhá dvojice finského vokalisty Villeho Viljanena a britského kytaristy Andyho Gilliona, kterým vypomohl album namlátit druhý Fin Marko Tommila. Pánové nicméně nezapřou švédskou školu a celkový dojem z alba je veskrze pozitivní. A pokud jste třeba již zlomili hůl nad takovými In Flames a hledáte kde si spravit chuť, dal bych těmto borcům šanci.

CELESTIAL SEASON – The Secret Teachings (10/2020)
- holandští doom/stoner veteráni pamatující první polovinu devadesátých let, ve které spoluvytvářeli scénu společně s Anathemou, Paradise Lost nebo My Dying Bride, se vrátili šestou deskou mezi živé po 20 letech. Houslová óda se zařezává do tepen a pošle vás na temnou cestu vstříc útrpnému nahlédnutí na druhou stranu, ze které již nebývá návratu. Přijde-li náladička na utahané vlny nářku v nekonečné nezměrnosti, novinku lze vřele doporučit.

AUÐN – Vökudraumsins fangi  (10/2020)
- atmosférický black metal z Islandu v islandštině na třetí desce v desetileté historii v podání aktuálně šestičlenné sestavy nezapadá v žádném případě do ranku na tomto zinu s oblibou rozebíraných temných prazvláštních spolků pocházejících z kouzelného ostrova, ale jedná se spíše o klasiku žánru. Asi k tomu také přispívá zbytečně dlouhá stopáž alba, ale cestu k albu zatím hledám marně a návrat při ročním zúčtování je zatím nepravděpodobný.

ISENGARD – Vårjevndøgn (10/2020)
- Fenriz se kdoví čím (přinejmenším) ožral a podařilo se mu vyšťourat dávno ztracené starodávné mladické rock/heavymetalové kousky nahrané pouze jím samým v letech 1989 až 1993 a vypustil je do světa v rámci svého vedlejšáku, se kterým měl na kontě od roku 1989 zatím jen dvě studiová alba z let 1994 a 1995. Letos se nám rozhodl tedy naservírovat bezútěšný punkový mix Mercyful Fate, Danzig, Pentagram, Black Sabbath, a dalších, abychom s ním společně zavzpomínali na zašlé časy mládí jeho blackmetalové legendy. I když… možná to nebyl až tak pitomý nápad a rozhodně se to musí slyšet…

NACHTBLUT – Vanitas (10/2020)
K tanci hraje čtveřice s vizáží Cradle of Filth na šestém albu primitivní německy zpívaný folk melodický gothic á la Rammstein. Nechybí hořící obrácené kříže, prý black metal :). Milovníci například Equilibrium, Die Apokalyptischen Reiter, In Extremo a spol. mohou zkusit, ostatní rychle pryč. Nechybí ovšem ani snaha napodobit Daniho Filtha také performancí například na devítce, ke které je také zábavný klip. Solidní slátanina, ale tak aby se vědělo. K vidění v září na Wolfszeit festivalu v Torgau, kam jsem se nakonec nevypravil.

SIX FEET UNDER – Nightmares of the Decomposed (10/2020)
- americká deathová banda s Chrisem Barnesem v čele, kterou netřeba představovat a která má do určité míry také punc legendy, vystřelila ovšem do světa po tříleté pauze již sedmnácté studiové album, upřímně poněkud zbytečné a jak by zněla klasická otázka: „Komu to jako prospělo?“. Bez energie, bez nápadu… a co ten vokál, opravdu Barnes? Tak tohle zamrzelo. Already dead, not yet in the ground.

DRENGSKAPUR – Was der Morast verschlang (10/2020)
- narazil jsem v říjnu při průzkumné plavbě na tenhle německý duet, z nějž vokálový mistr Wintergrimm, obsluhující také kytary tón, stál u vzniku projektu v roce 2002. Novinka představuje čtvrtý kousek, přičemž druhý muž za bicími zůstal tentokrát beze změny v rámci sedmileté tvůrčí pauzy. Jelikož mám rád německy skřehotané černo atmosférky, bývám v těchto případech často méně náročný, což v tomto případě není ale nutné. Wintergrimm krásně vyje a severský chlad se snáší bez ohledu na roční období. Bezva pohodová věc.

SORCIER DES GLACES – Un Monde de Glace et de Sang (10/2020)
- kanadská blackmetalová dvojice z Quebecu, stojící za touto sestavou od vzniku v roce 1997, má letoškem na kontě již osmou atmosférickou věc z ledového království.

ZEAL & ARDOR – Wake of a Nation (EP) (10/2020)
- je libo avantgardu afroamerického spirituálu střihlého nejen black metalem v podání uskupení vedeného exotickým švýcaro-afroameričanem Manuelem Gagneuxem? Na kontě má doposud dvě alba z let 2016 a 2018. Vydání letošního EP nebylo původně v plánu, ale události ústící v BLM motivovaly k jeho zrodu a textově jde tedy o politickou desku, což ponechávám stranou. 

DYSYLUMN – Cosmogonie (10/2020)
- francouzská dvojice připravila k desetiletému jubileu své existence třetí mega porci přes osmdesáti minut halucinogenního black metalu napěchovaného astrální atmosférou. Kdo hledá agresi a syrovinu, nechť projde kolem. Jinak veskrze příjemný a intenzivní zážitek od zjevení přes následné rozptýlení nezadržitelně plynoucí k zániku.

ANTZAAT – For You Men Who Gaze into the Sun (10/2020)
- blackmetalová prvotina belgické čtveřice, která má na kontě zatím jen EP z roku 2017. Originální díra do světa to jistě není, často až přesládlé melodično a co že to připomíná ze všeho nejvíce? Nu poslechněte sami.

ODIUM HUMANI GENERIS – Przeddzień (10/2020)
- polský příspěvek do říjnového poslechového černo kovového víru v podobě debutu nezklamal. Depresivní atmosféra ve staromilském duchu.

SANCTUS HEXE – Unholy Cult (10/2020)
- druhé album z black/deathmetalového ranku ze země polské si žádá více poslechů a další průzkum. Dynamická atmosféra a vcelku emoční záležitost. 

PROMETHEUS – Resonant Echoes from Cosmos of Old (10/2020)
- pod křídly I, Voidhanger Records, helénskou black/deathmetalovou scénu obohatila tato nesvatá trojice o své druhé lovercraftovské album.

WINTERLORE – Eternal Defiance (10/2020)
- třetí zásek amerického spolčení pokoušejícího se vyvolat starobylého ducha severského blackmetalového odkazu. Typické neoriginální USBM pokusování, které ale bláznům do staré školy může posloužit jako výplň mezi poslechy klenotů původních mistrů ledových melodií.

LEVIATHAN – Förmörkelse (09/2020)
- dnes již studiová blackmetalová one man show v podání Švéda Rogera Markströma, který má s tímto uskupením na kontě doposud pouze jedno album Far Beyond the Light z roku 2002, tehdy ještě komponované ve dvojici. Vše se odehrává ve středním tempu s líbivým chraplákem a fungujícím napětím v objetí celkem povedené atmosféry. 

PANZRAM – Black Hearted Battery (10/2020)
- industriálně ambientní pomatenost v podobě čtvrtého zářezu vraždícího šílence, jehož příjmení přijala tahle texaská partička za svou značku. Nenávistné kompozice a nejenom elektro úlety pro trpělivé fajnšmekry.

ABYSSAL DEPTHS OF ME – D 3 V I L S (09/2020)
- francouzský black/industriální úletový jednočlenný projekt, ze kterého to letos extaticky tryská jakoby Anton Delac neměl doslova čeho píchnout… vyplavil již tři alba – tomuto zářijovému předcházel květnový počin a následuje další kybernetický úlet listopadu.

JSt

DERADOORIAN – Find the Sun (09/2020)
- v podstatě krautrockové písničkářství ne úplně vzdálené Stereolab od členky Dirty Projectors. Velice příjemná věc.

SON LUX – Tomorrows I (08/2020)
- mocný pěkný elektronický pop, klidně někde mezi posledními Low a Radiohead.

ZEBRA KATZ – Less Is Moor (03/2020)
- queer rap s dávkami apatie i energie. Highlight je track se Shygirl, ale celkově je to překvapivě silné.

LIL ASAF – Lal Bazam (05/2020)
- egyptský rap, v arabštině jsou ty proslovy krásně zemité a produkce je taky osobitá, byť v některých skladbách by to mělo víc tlačit.
 
 
 
 

 
 
 

piTRs

KREATOR - Cause for Conflict (1995)
- paradoxně (nejen v kontextu k současné kinder-friendly tvorbě) skoro pohřbená deska, zdánlivě krok zpět ke kořenům, i když zbytkové aroma předchozí Renewal je více než patrné. Asi jeden z největších nářezů, co Kreator nahráli.  

AddSatan

KALI MALONE – Cast of Mind (2018)
- americká skladatelka / hudebnice, usídlená ve Švédsku. Drone / ambient / moderní klasika pro pětičlenný ansámbl – trombón, basklarinet, fagot, saxofon a nějaký oldskull synťák. Přibližně něco jako Mount FujiAlice od SunnO))), Giacinto Scelsi, La Monte Young, Eliane Radigue apod. Velmi příjemné. (Bandcamp)

TARAWANGSAWELAS – Wanci (2017)
- moderní interpretace tradiční, posvátné, indonéské (západní Jáva) hudby tarawangsa – stejně se jmenuje i dvoustrunná, hranatá loutna, na níž se hraje smyčcem a která se v téhle hudbě používá. Druhým nástrojem je jentreng – zvláštní obdoba citery. Jentreng většinou hraje minimalistický, opakující se motiv a tarawangsa poměrně naléhavé, teskně melodické linky, nebo zneklidňujícím způsobem vrže. Hudba je to ale až překvapivě chytlavá, hypnotická až psychedelická. A hezká. (Bandcamp)

JAN GARBAREK – různě, ale hlavně Dis (1977) a Visible World (1996)
- Garbarka poslouchám vlastně průběžně celý letošní rok, jak desky, které už dlouho znám, tak ty pro mě nové. Všechny mě baví jen částečně, Jeník má totiž občas tendence utíkat k „tydlikání“, kýčovité „překrásnělosti“ a přepjatosti, nebo zkrátka k pojetí jazzu, které mě moc nebaví. Ale má i skvělé skladby a pasáže, většinou platí, že čím klidnější, ambientnější, zádumčivější a experimentálnější, tím lepší. Ale i ty vlivy blízkovýchodní, tradiční hudby/world music jsou někde/y fajn. Možná nejvíce mi překvapivě sedí už Dis (1977), na čemž má velký podíl akustická kytara Ralpha Townera a větrná harfa Sverre Larssena. Dost se mi líbí i zhruba prostřední část Visible World (1996) a některé skladby z první poloviny Rites (1998). Fajn jsou i Ragas and Sagas (1992) s pakistánskými hudebníky, Officium s The Hillard Ensemble a pár věcí se najde i na I Took Up the Runes (1990).

onDRajs

PRAGO UNION - Perpetuum Promile (2019)

brutusáček

GRIDE – Hluboká Temná Modř (2019)
- devět let pod posledního záškubu, kapela aktuálně hledá řev, ale epko dozpíval Iny. GRIDE se vším všudy; „faster than death, harder than life“.

Kuba

INGURGITATING OBLIVION - Vision Wallows In Symphonies Of Light (2017)
ARCHSPIRE - Relentless Mutation (2017)
ARCHSPIRE - Lucid Collective (2014)
FALLUJAH - The Flesh Prevails (2014)
BRODEQUIN - Methods Of Execution (2004)

JSt

KRONE – vše (2019/20)
- soundcloudový trap, respektive podle vlastního popisu hellscape drill, což je dost přesné. Špinavá, nekompromisně brutální, ale také přímočaře chytlavá záležitost, kde zní spousta zefektovaného řevu. 

THE BUTTRESS – My Name Means Heavy (2016)
- blíž boom bapu, než obvykle zvládám, ale vůbec to není senilní. Track Brutus, kde se prolínají odkazy na feminismus, postavení umělce a starověkou historií, jsem jednu dobu jel pětkrát denně, nepamatuju si, kdy mě naposledy takhle bavil text, rap je extrémně intenzivní, samplování fantastické... A i ostatní věci jsou výborné.

VI – De Praestigiis Angelorum (2015)
- tohle mi v době vydání nějak úplně uteklo a dost mi to sedí, epičnost z Cosmosophy a Memoria Vetusta II v pekelných sypačkách mě popravě baví víc než BAN právě po Cosmosophy a mám tendenci říct, že i víc než Aosoth, kde to zadrhávají zpomalovačky na vokály – ale celou III jsem neslyšel x let, tak zatím nemám definitivní názor.

BONDAGE FRUIT – s/t (1994)
- problémem zeuhlu je, že překonat Magmu je skoro nemožné. Japonští Bondage Fruit ale udělali velmi zábavný krok stranou, když do klasických formulí přimíchali nowavovou špínu.

MIKE WEIS – In Low Light (2019)
- bubeník Zelionople s hypnotickou deskou k zimnímu slunovratu. Krásně citlivá práce s melodickými perkusemi.

CRYOSTASIUM – Project:00 (2016)
- black metal, kde obstarává vokál japonský vokaloid Meiko. Není to zdaleka tak bizarní, jak to zní, tak trochu primitivní verze Ved Buens Ende. Každopádně zábavný kanál.

DJ LAG – Stampit EP (2018)
- excelentní nahrávka od jednoho ze zakladatelů gqomu, který tu zní v tribální, temné, stažené podobě, přesně jak má.

POGAVRANJEN – Sebi jesi meni nisi (2014)
- excelentní chorvatský bm, Oranssi Pazuzu hození víc do temnoty, industriálna a disharmonií (ale jen směrem, žádný extrém to z tohoto pohledu není).

FOETUS – Hide (2010)
- Foetus je klasik postindustriálu, ale od osmdesátek zkoušel leccos včetně soundtracků, což nakonec proniklo i do jeho hlavního projektu. Vznikl tak kočkopes, kde se potkává rock, elektronika a orchestrální instrumentace. Je to zábavné, svým způsobem to dává smysl a je to natolik bizarní, aby to nebyl vyložený kýč. 


Přispěj do diskuze

Atlases - Woe Portrait a Ovtrenoir - Fields of Fire kvituji, oboje fajn věci!

Lamp of Murmuur - jsem v šoku, že z toho amíci dělají desku roku, taková kokotina. Ano, asi tomu trochu křivdím, možná tam jsou nějaký lepší momenty, ale ten hype mě přijde uplně mimo.

Skáphe - já celkově niose neposlouchám (s výjimkou vynikajících Nyogthaeblisz), takže pro mě je to první jejich přijatelná deska, ale chápu, nic excelentního to není.

VI - jak pravíte, ze zmíněných kapel nejslabší a jediný, který jsem nikdy neměl nutkání si kupovat

Mork Gryning - ušetři čas a uši mizzy :)

   brutusáček: "z nudy a pandemie ve zkušebně nahrajem metal"   

to úplně ne, poprvý to prý napadlo Dunna ještě když byli aktivní Fantômas a před 3 rokama to znova navrhl Lombardo, potom co spolu jeli tour Secret Chiefs 3 a Dead Cross, že by to mohli nahrát jako překvápko pro Pattona k narozeninám, nový dema tohodle alba nahráli už loni v létě - viz. rozhovor se Spruancem
www.revolvermag.com/music/mr-bungle-re-recording-first-demo-exclusive-st
pandemie možná sehrála roli v klipu Sudden Death, mj. proto jsou tam asi figuríny místo lidí (?)

   bizzaro: Mr. Bungle - jako ať si kluci nostalgicky zablbnou, ale doufám, že to jen u tohodle nezůstane a bude někdy ještě šance je vidět naživo (v Evropě) hrát materiál z řadovek. Novej materiál po nich asi ani nechci.  
já si spíš taky myslim, že to je jen takový to "z nudy a pandemie ve zkušebně nahrajem metal" nicméně Mr. Bungle ideál pro Brutal :)

Souhlas s mIZZYm prakticky ve všem. Enslaved v dnešní podobě (cca poslední 3 alba) prostě ne, vikingský art rock / post-rock je nešťastná cesta. Nepřidává to nic navíc oproti tradičnímu tvrdšímu art rocku, a tím, že se pořád úplně nevzdávají BM kořenů, z toho leze nepřirozený a toporný roub. Zlatá éra Frost/Eld a pak druhá vlna Below the Lights / Isa / Ruun.

Skáphe taky nic moc, snaha znít konvenčněji, ale právě ty war metalový bordel pasáže z toho dělaly něco unikátního. Takhle je to taková Sinmara a podobný kapely, s tím, že to řekl bych ani nemá tak silný motivy.

Pokud jde o ten starší francouzský projekt VI: Za mě těžký průměr. Takový kompromis mezi Aosoth, Antaeus, možná i Blut aus Nord, ale ve výsledku to nemá ani temnotu Aosoth ani agresivitu Antaeus ani ujetost Blut aus Nord, zní to vlastně celkem "hodně", nekonfliktně. A to BM znít nemá.

Enslaved - hrozný, slyšel jsem to jednou a tak tak doposlouchal. Když beru v úvahu, že mě některý předchozí desky docela ještě bavily, tak tohle jako fakt ne.

Skáphe - naopak bych řekl zatím jejich nejhorší, ta jejich kultivovanější podoba jim imo nesedí. Předtím to byl aspoň extrém a pořádnej hukot, teď začínají být zaměnitelní s dalšíma kapelama.

Häxenzirjkell - parádní, baví mě to čím dál více, objednáno. Tenhle jednoduchej worship té nejvíce raw podoby Urfaust šlape jak cyp.

VI - mě naopak ze všech Aosoth a Antaeus projektů tohle baví dost možná nejméně, nějak mě to nepřesvědčilo, abych tomu věnoval více času.

Mörk Gryning si konečně musím pustit.

Jo a Brutíkovi díky za zmínku, já mám s odstupem času Of Gnosis and Agony asi taky ze všech těch songů nejraději, byť k tomu, jak je nahraný, mám asi oproti zbytku největší připomínky.

Enslaved jsem zkoušel, ale nedal jsem to, nedalo se to vydržet ... občas se nějakej fajn moment objeví (a spíš jen rytmicky), ale jinak nuda, vokál bubeníka je mi přímo odpornej. Může mi někdo z toho prosím vybrat 2-3 zajímavější / lepší skladby ?

Že je Onirik "hodně konzervativní blackmetal" je pravda tak napůl, možná ani to ne, zvuk a některý pasáže takový samozřejmě jsou, ale u některých těch divných propletenců kytary a basy jsem si říkal "co tohle jako je?!!" (v dobrým :) ) - alespoň místy pocit, že ten odkaz VBE/BAN někdo zase posunul o kousek dál / jinam ... mj. se tam dá slyšet i vliv pomalých pasáží z Rebela a Volcano od Satyricon.

Mr. Bungle - jako ať si kluci nostalgicky zablbnou, ale doufám, že to jen u tohodle nezůstane a bude někdy ještě šance je vidět naživo (v Evropě) hrát materiál z řadovek. Novej materiál po nich asi ani nechci.

Pogavranjen jsou fajn / dobrý, mimo OP jsou tam slyšet i VBE/Virus, ale ti víc na té další desce z 2016. To klavírní intro Tkivo Svemira zní úplně jak Hatlevikovo intro/intermezza na 666 Int. :). Docela zajímavý, že zrovna v Chorvatsku existujou hned dvě velmi slušný VBE (atd.) worship (/variace na...) kapely - kromě P. i Hesperian Death Horse, který tu kdysi zmiňoval bizz. Kupodivu ani nejsou personálně propojený.

aktuálně

diskuze