Jít či nejít byla zásadní sobotní otázka, kterou se podařilo zodpovědět až zhruba ve čtyři odpoledne, ale pak už šlo všechno ráz na ráz – zajištění akreditace po telefonu, zvolení správného MJC trika (propagace nutná), zkontrolování peněženky, zda-li případně pustí nějaký mrzký obolos na merchandise (a pitivo), foťák na rameno a hupky šupky do Abáče. Lehce po osmé už se (mrštně jako lasice) protahuju přes vstup a než dojdu do mezipatra, už je slyšet (a na plátně vidět), že se na pódium valí Němci Deadlock.
Techno intro asi mnohé z přítomných překvapilo a navnadilo na vlastní vystoupení, ale to nakonec zůstalo daleko za očekáváním. Samička Sabina nevypadá sice vůbec špatně, ale hlas má příliš „tenký“ (slaďoučký) a bohužel ani moc nedokáže neobměňovat jeho základní výraz. Zajímavé momenty tak přicházely pouze od syntezátorových pasáží (pouštěných), které dávaly výsledku podobu hodně se blížící desce Manifesto.
Po roce a půl se do Prahy vrátili The Haunted a nemůžu si pomoct, větší prostor mi ke Švédům seděl méně než Rock Café. Pro mladší návštěvníky to však byla vítaná příležitost rozjet circle pity, či se pokusit o stagediving (neúspěšně). Vyjma Petera Dolvinga, který pokryl celou plochu pódia svým hysterickým pohybovým projevem, střídaným s tradičními monology k publiku - ve kterých probral vše od sexuálně neuspokojeného bedňáka až pozváním místních s(v)lečen na bar – působil zbytek kapely unaveným, jakoby přetaženým dojmem. Ačkoliv nová deska Versus patří v diskografii The Haunted k těm experimentálnějším, výběr skladeb pro živou prezentaci se ukázal vcelku dobrý, snad až na Trenches. Skladba, na kterou je venku už i video (proběhlo i njuskami), je typickou ukázkou z Versus – skvělý začátek skladby se zajímavě kombinovanými vokálními doprovody, se přeleje do nikam nevedoucí kytarovky. Ideální pro klip, který se dá prosadit na různých stanicích (v dobré časy), ale živě, oholené o studiová vylepšení, je to hodně, hodně slabé. Naštěstí toto byla výjimka – hyperrychlá Little Cage fungovala skvěle jako otvírák koncertu, stejně jako na desce funguje Moronic Colossus, který zazněl těsně před polovinou setu. Na zmiňovanou Trenches navázalo intro Dark Intensions, tradičně následované Bury Your Dead. Závěr pak obstarala poslední novinka Faultline, se skvělou prostřední moshující pasáží, rozsekávající 99 a první skladba první desky Hate Song. Ačkoliv pro celé vystoupení byly vybrány šťavnaté, energické skladby, a že je z čeho vybírat – Trespass, D.O.A., All Against All, The Flood, The Medication – oproti strunné trojici The Haunted jsou i Slayer hotoví pódioví atleti. Že by skutečně hoši tak pařili? Nebo je za tím spíše neustálý koncertně-studiový kolotoč bráchů brojlerů, ehm Björlerů, teď navíc obohacený o znovuoživené At The Gates?
All That Remains přišli potvrdit svou roli „metalcorové jedničky“. Po sympatickém výkonu na Brutal Assaultu to byla jejich druhá zastávka u nás (jak se správně opravil zpěvák Phil Labonte) a opět se jednalo o svižný set, vrchovatě zaplněný melodickými sóly, sekanými rify, přesvědčivým vokálem skákajícím bez problémů mezi křikem a deathovými polohami k čistým linkám, ale hlavně agresivní, strojově přesnou mašinou v podobě bubeníka Jasona Costy. Prakticky celý set proháněl dvoušlapku, zatímco rukama (s jazzovým držením paliček) obstarával sice jen dva přechody, virbl a kotel, ale jednotlivé „sestavy“ měl perfektně nacvičené, že byla radost pohledět. All That Remains asi patří právem mezi lídry žánru – na rozdíl od zástupů tuctových metalcorových opičáren dokáží vymyslet nějakou tu kudrlinku navíc, osvěžit neotřelou melodickou pasáží a dobře pracovat s publikem, mezi kterým v Abatonu tento večer výrazně převažovali náctiletí. A stejně jako v případě The Haunted – novinka Overcome rozhodně nepatří mezi nejlepší desky skupiny - ve srovnání s výbornou předchozí The Fall of Ideals je to takový metalcorový standard, který sice neublíží, ale ani výrazně ničím nepřekvapí. Potvrdil to i výběr skladeb, který se v plné polovině opíral o věci z The Fall of Ideals (This Calling, We Stand, Six, Become The Catalyst, The Weak Willed, The Air That I Breathe, Not Alone), zatímco z Overcome to byly snad jen čtyři věci (Chiron, Undone, Two Weeks a titulní Overcome?). Něco málo přes hodinu trvající set se povedl i po zvukové stránce, takže pochybuji, že by v tomto případě někdo z mladších ročníků odcházel emočně nenaplněn a fyzicky nevyprázdněn.
Když se to vezme kolem a kolem, pořadí pro vystoupení dle popularity náležitě patřilo All That Remains v závesu s The Haunted a Deadlock do počtu. Na druhou stranu, pokud bych měl ještě s nějakým koncertem srovnat, tak nedávná zastávka žánrově spřízněných Killswitch Engage, As I Lay Dying a Cynic se už od první kapely (neasi) pohybovala kvalitativně mnohem, mnohem výše a škodolibě „jednooký mezi slepými králem“ mi přijde jako dostatečně příhodné srovnání. Mrzí mě to zejména kvůli The Haunted, ale takový je (nejen) hudební život.

GhAALL-ERKhA by LooMis