Na sedmičku přicházím zhruba ve čtvrt na devět a první kapela, The Winchester Club, už do publika valí svůj hluk. Před koncertem jsem od nich neslyšel ani písničku, takže jsem docela zvědavý, co že se z toho vyklube. Vyklubala se z toho typická post rocková přemýšlivost, vyjma hlasitějších pasáží vcelku nudná a tuctová, nicméně na rozjezd vcelku postačující.
A pak klasická 007 zázvorovka, nacpat se dopředu (i když lidí jsem čekal víc, sice bylo plno, ale příjemně bez cizí brady na rameni) a už přicházejí A Whisper In The Noise, hlavní hvězda večera. Úvodem pár slov k nové nahrávce Dry Land.
Rozrušené obracení v posteli, nervozita, neschopnost zbavit se myšlenek, dlouhé minuty, hodiny. Postupně si ale začínáš všímat jakoby z dálky přicházejícího uklidňujícího šepotu, sametově omývajícího podvědomí, snivého, vyprávějícího kouzelně neskutečné příběhy z neznáma. Těkání střídá poklid, očí se začínají klížit, myšlenky přestávají vířit, najednou máš před očima tmu, myšlenky se pomalu natahují k neznámým koncům, usínáš, spíš, sníš (na co přijdeš. Ha, ha).
Těžko popisovat Dry Land jinak než metaforami, u tak niterné a introvertní nahrávky mechanicky studené analytické přemýšlení pohlcují pocity a intuice. Éterická ukolébavka, která uklidňuje ale neuspává, vyvolává staré dětské sny, vzpomínky, vrací vás svojí kouzelně melancholickou atmosférou zpět k dávno zapomenutému pohádkovému nadpřirozenu, přenáší na místa, kde funguje víc než jen fyzika a biologie, aspoň na chvíli zase uvěříte ve vodníky, čerty, víly a snad i Ježíška, tedy s výjimkou blackmetalovejch fandů. Fór. Smích. A tak po padesát minut zůstaneš za sedmero horami v neznámém království a pak tvrdý návrat.
A teď už něco k samotnému živému provedení, čtyři introverti už přicházejí na pódium, začíná první písnička, a kouzelná výprava začíná, bohužel ne zcela bez útrap. Pohádkově ukolébávající melancholie z novinky se střídají se staršími skladbami, které působí daleko více kabaretiérským dojmem. Už to samo o sobě pro mě bylo trochu zklamání, čekal jsem trošku menší divadelnost, více melancholie a ukolébávání, více suché země. Hlavní nesnází ale je křehké nazvučení, na kterém jsou nahrávky postaveny a naživo se ho nedaří úplně úspěšně reprodukovat. Především při každém zpívání z plných plic mikrofon řádí příliš, přemoc nahlas až hlasitost sama tahá, bije, ruší. Dále místy zbytečně ostrý zvuk malého piánka po straně, pily řežou, ničí a atmosféra se bortí.
Škoda, protože Dry Land mě z desky baví čím dál víc, proto jsem od koncertu čekal hodně, dostal dost, ale míň než jsem chtěl, a tak odcházím spokojeně zklamán, ukolébán.