Svým způsobem pokračovatelé TYPE O NEGATIVE, ale pořád kapela s vlastní tváří a jasně rozpoznatelným zvukem. Takhle nějak by šlo uvést A PALE HORSE NAMED DEATH, kteří vyrazili na evropské turné s novou deskou, jež opět nevynechalo ani matičku Prahu.

Upřímně jsem se trochu bál. Zní to asi povrchně, ale dnešní sociální sítě, kde je vždy akce vyvěšena, jsou takovými ukazateli nadcházející účasti daného koncertu. V případě této akce to vůbec nevypadalo dobře. Po mém příchodu, když už naplno zahřívali pódium BLOOD RUNS DEEP to bylo celkem jasné. Prostor na Chmelnici, kde BRD hráli už v únoru 2012 a stejný rok v prosinci se vrátili na svém vlastním tour, kde jim předskakovali ET MORIEMUR a DEATHSTAR, zel prázdnotou. Před muzikanty stálo pár jedinců, zbytek byl roztroušen po židlích u stolů nebo u baru. Nicméně kapela se s tím plnohodnotně poprala po svém.

Švýcaři se nenechali rozhodit a do publika posílali své vize martyria. Stylově se pohybují právě v pomyslných vodách na hranici temné gotiky a teskného doom metalu. Osobně jsem byl spokojen, jen mně v průběhu setu stále více a více vadil vokál, který mi k celkovému vyznění neseděl. Byla v něm cítit jakási snaha utéct z téhle „otravné“ škatulky a znít více rockově a chraplavě staromilsky a to mi celkový dojem kazilo. Hrálo se jak z nového alba Into the Void, které vyjde v březnu, tak i ze starší nahrávky These Thoughts About Suicide, kde je ve větší míře zastoupen growling a tempa jsou pomalejší, což mám osobně radši. Zvukově mi také vadilo, jak bicí splachují jednotlivými údery zvuk jediné kytary, který na melodie nebyl výrazný. I přes výhrady to bylo solidní, jen mi kapela začala ladit sluchu až při závěrečné, dlouhé skladbě, což je docela pozdě.

Před vlastním koncertem se oba bývalí bubeníci TYPE O NEGATIVE pohybovali mezi fanoušky, ale nikoho, až na slečnu, co si nechala podepsat cédéčko, to nijak nevzrušovalo. Pak se rozeznělo Funeral Intro a A PALE HORSE NAMED DEATH hned poté spustili Die In Your Arms. Sal Abruscato s kytarou, která sice nehrála všechny party, ale zvuk dobře plnila a tvrdila (tím většina skladeb zněla jako na desce), a Johnny Kelly, který stejně jako v ex-kapele i zde přebral bubenické žezlo s přehledem a grácií, stále seděl za bicími. Úžasný pohled byl i na Matta Browna, který si svoji funkci kytaristy neskutečně užíval. Složení setu mi bylo víceméně jedno, protože obě desky zbožňuji, takže jsem kapele ani neměl za zlé, že více sázela na věci z debutu, nicméně vrcholem setu pro mě byly skladby z Lay My Soul to Waste. Kromě hitu Shallow Grave zazněla i skvělá věc The Needle In You či In the Sleeping Death, avšak úplným vrcholem byla nakonec žíly trhající balada Die Alone se skvělým nápěvem, který se povedlo přenést i v živém podání. Matt i Sall si jak ve zpěvech, tak v kytarách hezky vzájemně vypomáhali, což bylo slyšet hlavně v refrénech jednotlivých skladeb, které tak měly ten správný drive, ale především zvuk, jak už jsem řekl na začátku, byl parádní. Nikde nic nechybělo, ani nepřebývalo.

Bylo také pozoruhodné, jak se Sal Abruscato, jakožto ústřední postava celého ansámblu, tak lehce přeorientoval ze stoličky s paličkami na plnohodnotného frontmana. Nechyběly narážky na přátele, ani jednotlivé vtípky na členy kapely, zjišťování, jak česky poděkovat nebo neustálé výkřiky na potřebu konzumace oblíbené rostlinky. Zároveň ale nezapomněl poznamenat, že všechny písně se textově točí v oblíbených tématech jako drogy, deprese a sebevraždy.

V otázce ohlasu takto malého počtu fanoušků však musím smeknout. I přesto, že v sále na nohou byla zaplněna slabá třetina, což muselo z pódia vypadat dosti nevábně, byla jak atmosféra tak ohlas naprosto fantastická. Po skončení koncertu se na kapelu dokonce čekalo a řvalo o přídavek, na setlistu přece ještě zbyla poslední skladba. Nejdřív jsem si myslel, že se to nepovede, ale i na jinak vážném Mattovi byl znám úsměv a zazněla chvála, že ohlas byl větší než v Itálii, kde byl jinak plný klub. Skončil poslední song a stejně toho nebylo dost. Stále silněji se ozývalo „one more song“ a k mému překvapení kapela výzvu vyslyšela a vhodila do publika ještě poslední speciální věc, která nebyla ani na playlistu. Byla jí svižná Heroin Train, kterou Sal při lámání stojanu s mikrofonem už bez kytary jen odzpíval.

Když pak A PALE HORSE NAMED DEATH odcházeli do zákulisí, podávajíc si přitom ruce s fanoušky, došlo mi, proč mám radši klubové akce než přelidněné festivaly. Je to fakt o kontaktu mezi publikem a kapelou, tou jedinečnou atmosférou a skvělou náladou, jež dokáže vytvořit i pouhá hrstka fanoušků.